... takže vůbec nepiješ?

Úplně minimum. Ale je to jenom proto, že se snažím být fyzicky v pohodě a šetřit si hlas. Naše turné není žádná šílená párty. Na druhou stranu, kolikrát se už těším na nějaké dobré šampaňské. Nebo tequillu.

A zkusilas už tady aspoň nějaké to slavné české pivo?

Ne. Mám alergii. Nějak jsem si vypěstovala tolik neuvěřitelných alergií... Žádný cukr. A k tomu mně moc nechutnají ty bezlepkové věci. Takže když jezdím po světě, je kolikrát velké dobrodružství se vůbec najíst. Je to taková zábavná hra... Říkám tomu "Co budu dneska jíst". To ne, to ne, to jo! Vyhrávám, budu žít ještě jeden den. Pojďme už na ten romantický pokec. Co bys chtěl vědět?

Sepsal jsem si toho hodně... Tak začněme tím zdravotním problémem, kvůli kterému jsi při svém posledním turné zrušila několik koncertů, včetně toho pražského a bratislavského. Povíš nám něco k tomu?

Jo, ale je to docela nudný příběh, vymknuté čelisti a bolavé zuby, chápeš. Začalo to už dávno a nemívala jsem s tím problémy. Čím jsem ale starší, tím je to horší a nějak se mi přihodilo, že jsem z ničeho nic nemohla otevřít ani pusu. Ta čelist se mi nějak zadřela, tak mi museli kousek jedné té kostičky odstranit. Dát mi takové ty kovové šrouby. No, ale už je to všechno v pořádku. A daří se mi tak výborně, že si musím jednu stranu obličeje pořezat nějakým jiným způsobem. (Ukazuje na jizvu na tváři.) Ale mám alespoň taky nějakou stylovou rock'n'rollovou historku. Vždycky se mě v těch rozhovorech ptají na nějaké nejšílenější zážitky a já jim nemám co říct, protože všechno to šílené se děje v zákulisí. Teď už ale mám aspoň co vyprávět. (A pyšně ukazuje pošesté jizvu.) A pak jsem ještě před pár dny vypadla ze svého invalidního křesla. A ještě mám tady dvě jizvy! Jednu mi udělala Contessa, když měla polykat oheň. Mávala pochodní, ona si to vždycky tak užívá, až ji najednou o mě skoro típla. Docela to bolelo, ale když jsem viděla, jak ji to mrzí, musela jsem jí říct, že to nic není. Pořád říkala, že to asi fakt není bezpečné a že to bylo asi znamení, že už bychom s těmi ohýnky na pódiu měly přestat, tak jsem jí řekla: "Ne, to bylo jenom znamení, že to musíme dělat ještě častěji." Tak jsem ji přemluvila, no, a z dalšího koncertu mám tu druhou popáleninu... Ale jsem na to tak pyšná! Je to, jako bych měla takové krásné jizvy z nějakého boje, měla bych být šťastná, že jsem vůbec mohla bojovat.

O těch "bojích" zpíváš a píšeš často. O všech těch bolestech, křivdách a obecně docela osobních věcech, a vyžíváš se v morbidnostech... Jak se pak cítíš, když vidíš všechny ty -náctileté fanoušky po pódiem? Oni se vlastně "vyzdobí" a užívají si ta tvá trápení...

Nepřipadám si jako nějaká paninka, která na to řekne, že tak prostě věci dělá. Ani se na to tak nedívám. Jsem asi jenom ráda, že to je všechno, co tvořím, úplně ze mě a ten pocit vidět je všechny, jak se baví, je prostě neuvěřitelně překrásný. A toto turné je jiné než ty předchozí, budeš překvapený. Budu mít úplně šílené vlasy! Ještě větší hřívu než dříve. Jednou jsem prostě nemohla usnout, tak jsem začala lepit všechno dohromady... no, těš se. Ale chtěla jsem ještě říct, že… (Přichází Veronica, která hledá šatnu, krátký pokec, bla bla.) Víš, mně se moc líbí, že se někteří ti lidi na mou show nějak zajímavě oblečou, vyjadřují tak svou osobnost a pak z toho mého vystoupení není jenom obyčejný koncert, kde se potkají lidi, jejichž společným zájmem je jenom nějaká muzika, ale spíše taková společenská událost, něco jako "oslava individuality". Každý je jiný, vnímá hromadu věcí jinak než ostatní a žije si něco jiného, a myslím, že je fajn, když to ti lidi při té oslavě dávají najevo tím vlastnoručně vytvořeným a všemožně ozdobeným oblečením. I když uznávám, že mám i ty tradiční normálnější fanoušky, ty goth-děcka… (milý úsměšek)

Cestuješ se svýma holkama (doprovodné "zpěvačkotanečnice", křoví aka The Bloody Crumpets), jsi jim takovou tou tvrdou šéfkou?

Ne, to dělá Melissa (manažerka). Teda jako mám všechny ty organizační věci nějak pořád pod kontrolou, sleduju to tak zpovzdálí... Ale jsem moc ráda, že si to můžu s holkama užívat a starat se skoro jenom o to, ať jsem včas tam, kde mám být. Mám ty holky moc ráda. (Nějaký nadšenec nakukuje přes okýnko.) Kuk! Ale tak jen ať se podívá, že si tu povídáme.

Stává se ti to často? Je jasné, že máš své "plague rats" na několika kontinentech, ale máš i takové ty šílené fanoušky, kteří "nedají pokoj" a ze kterých nemáš zrovna radost? "Pochlubíš se" i nějakým nemilým zážitkem z cest?

O tom se asi nemusíme bavit, nějaký fakt crazy shit jsem si taky zažila a upřímně, docela se bojím chodit sama v noci... Ale já vlastně ani nejsem slavná.

Ale, nebuď tak skromná, vyprodáno míváš všude po světě (kromě Prahy), a před pár dny ses ukázala na FOXu...

Jó, to jo, ale to nebyla žádná velkolepá věc, prostě jsme si jen zašly do vysílání a zazpívaly si o dívkách se sebevražednými sklony... Ten song ("Girls! Girls! Girls!") je takový zábavný a myslím, že se do něj nikdo z těch povolaných na zkoušce nezaposlouchal. Asi si ani neuvědomili, o čem to je. Tváří se to sice vesele, ale je to docela ostré. A lidi si u toho srkají kafe, zavazujou kravatu a tohle jim hraje v ranní show. A to je přesně to, co mě baví, pojďme si užít to, jak zkurvené některé věci jsou, a třeba se z toho poučíme.

A...

(Skočí mi do řeči) Počkej, počkej, ale ještě se chci vrátit k té dobré otázce, o té bolesti a oblečcích a těch mladých, co si to užívají... Víš, jak naše show vypadají, jsme veselé, bavíme se, všechno se třpytí, ale začalo to tak, že jsem se rozhodla vzít bolest a všechno to špatné a chtěla jsem to přetvořit v něco, co je ve své podstatě překrásné. Nechtěla jsem, aby to formou mluvilo jen k lidem, kteří se trápí, aby to prostě pomáhalo jen jim. Ale zase, nedělám věci tak, abych mluvila ke všem, k lidu, k světu, protože kdybych to tak dělala, tak to znamená, že jsem "nejmenším společným jmenovatelem". A to se mi upřímně příčí, chci prostě jenom ty inteligentní lidi, kteří myslí sami za sebe, a rozumí mi. Protože v případě, že bych oslovovala masy, mluvila bych paradoxně jenom sama se sebou... A když to řeknu takhle, na rovinu, tak nepotřebuju peníze "od všech". Chci jenom, ať můžu slušně zaplatit ty lidi, co se mnou na tom všem pracují, chci mít ten přepych, který znamená "možnost psát, hrát a skládat"... Chci, ať to nemusím zabalit a jít do McDonald's. To by bylo na hovno.

Už jsem četl, že ty prachy pěkně protáčíš, co vyděláš, vrážíš do nových rekvizit (viz a viz). A k tomu, jak jsi hudebně nadaná, tak ještě šiješ všechno koncertní oblečení pro sebe i holky sama...

Baví mě to, co jiného bych mohla říct. Víš, já prostě nejsem z těch lidí, kteří mají nějaký z těch běžných cílů, chtějí být "nejslavnější" nebo "nejbohatší", subjektivně to nechápu, ale zase nesoudím to... Já prostě vším, co dělám, někam směřuju, a protože je to úplně celé ze mně a moje, tak si s tím vším pořád hraju, vylepšuju a investuju. "Opheliac" a všechny ty předchozí věci, které jsem udělala, vnímám jako schůdky k tomu, čeho jsem chtěla docílit. Vyjádření toho příběhu. Byly to skladby, které byly spojené určitým tématem, ale vlastně jen vysvětlovaly mě, moji postavu, můj pohled na věc. Už několik turné vlastně vyprávím příběh ze své knihy ("The Asylum for Wayward Victorian Girls"), to je ta bible. A to, co teď žiju, je v podstatě jenom o tom, jak nejlépe celý ten příběh odvyprávět. Znamená to pro mě strašně moc. To je už několik let můj život.

Kdyžs před lety začínala, měla jsi to rovnou v hlavě? Ten koncept a představy, rekvizity na pódiu a plány napsat knihu? Vědělas zkrátka, kam míříš? Anebo se to léta vyvíjí a tak nějak průběžně to zraje?

Ze začátku vůbec ne. Věděla jsem, že chci udělat něco "uměleckého", co přetrvá, co pro lidi bude něco znamenat, nechtěla jsem prostě být ten případ, kdy si říkáš: To se mi líbilo, když mi bylo čtrnáct. Nějak jsem dělala ty věci a ono to vlastně už od té doby žije samo. Uznávám, že je to dneska už hodně bizarní a o velký kus jinde, než to být mělo, ale tak to asi holt mělo být. Když jsem udělala "Opheliac", neměla jsem žádný plán. Neměla jsem koncept, konkrétní představy a ani vydavatelství. Nějak jsem to ze sebe dostala, a pak jen tak hodila na internet, na MySpace. Až pak po nějaké době si toho začali všímat lidi v Německu a chytali se. Pak v Anglii a už to šlo. Je to zvláštní, ale své plague rats (rozuměj fanoušky) jsem měla tady všude mnohem dříve než doma v USA. Dělo se to tak nějak samo. Když jsem pak zjistila, jak to ty lidi baví, rozhodla jsem se začít hrát i naživo. Věděla jsem ale, že nechci tradiční koncerty, chtěla jsem udělat nějakou show a bylo mi jasné, že když chceš něco vzít na jeviště, musí to být krásné a kurva zábavné. Můžeš samozřejmě říkat ty chmurné příběhy, ale musíš je umět vyprávět tak, aby to lidi nedeprimovalo, aby je to bavilo a oni se uvolnili a užili si to. Necháš v tom toho doopravdy hodně, ale pokud se ti to povede, lidi budou odcházet spokojení, ne jen s tím, co viděli, ale i s tím, co žijí. Se sebou, se svou sexualitou, se svým vnímáním věcí okolo, se vším... ty jo, teď mám úplně husinu... prostě mi na tom záleží, protože to žijeme všichni, každý den se snažíme dojít do bodu, kde si uvědomíme, že jsme sami se sebou spokojení a zároveň vnitřně vyrovnaní. Ono se to nedá hned, trvá to celý život, není to jednoduché pro nikoho. Nemusíš mít bipolární poruchu a sklony k sebevraždě. Musíme se prostě rvát a naučit se vyhrávat.

Prozradíš mi i něco k "Fight Like A Girl"? (název letošního turné, zároveň první singl nové a stejně nazvané desky, pozn. aut.)

Ta show i deska vypráví určitý úsek mé knihy, která je jen tak mimochodem pravdivá, pátrala jsem hodně a nic jsem si tam nevymýšlela, je to zčásti autobiografie, ta druhá část historicky sedí. Oboje (deska i show) začíná v okamžiku, kdy ty holky z blázince, roky mučené a mrzačené, najdou způsob, jak uniknout z toho nechutného vězení. Říkají si: Proboha, ty dveře jsou otevřené, můžeme vypadnout, doktoři a všichni spí, bylo nás tam možná tak tisíc, a padesát doktorů a těch ostatních, kteří byli vedoucí toho pekla, v jakém jsme žili, v těch číslech je obrovská moc. A pak jdeme na "teaparty masakr", kde si uvědomíme, že jsme dámy, a uděláme to takhle; "bojovat jako holka" je ten nejhorší způsob boje, musíš být rychlý, nepřemýšlet a jednat, nechat se vést instinktem a dělat to, co se musí stát, a zároveň jenom to, nic víc, nic méně.

Tak to se už nemůžu dočkat. (Kýval jsem nadšeně, i přestože jsem to nějak sám konkrétně vlastně nepobral... oops.)

No, doufám, že se show bude líbit. Bylo by mi to dost trapné, kdyby sis po tom, jak to zapáleně popisuju, myslel: Jo, jako fajn, nové songy sice naprd... Ale slibuju, že to bude aspoň zábavné... a když ne, tak budem s holkama alespoň vypadat docela cool...

Pamatuju si, žes před lety v jednom rozhovoru velice kulantně řekla, že jsi si vědomá toho, že tě někdo z těch "větších popových zpěvaček" kopíruje. Nechtělas jmenovat, chápu to, ale...

Já to tak teda jako nevnímám. Ono, všichni jsme umělci a nějak se prezentujeme. Všechno to tu bylo věky... prostě nejde říct, že jsem něco založila nebo že mě někdo vykrádá... Ale musím uznat, že už jsem několik takových podobných záležitostí konzultovala s právníkem. Mě vždycky někdo jenom tak upozorní, ale už to vlastně ani neprožívám.

...

"Opheliac" vyšlo v roce 2006. Povíš mi, proč ti ta nová deska tak trvala?

Ono to jde těžko, byla bych nerada, kdyby sis myslel, že kašlu na své fanoušky, ale já mám prostě strašně moc práce. Věř mi, že nejsem lenivá, jsem neuvěřitelně busy. A všechno chtělo svůj čas. Lidi, kteří mě tak jako tak poslouchají, se pořád ptají: "Kde je nějaké další album?" A abych řekla pravdu, pěkně mě to sere, vždycky jim na to říkám: "Kurva, vždyť se podívej na iTunes, je tam těch mých desek devět, nevidíš?" Od "Opheliac" jsem vydala tři EP, které - každé - trvá více než hoďku, pak houslový dvojdisk ("Laced / Unlaced"), pak knihu, kterou jsem se jen tak mimochodem dělala skoro deset let. Doufám, že to je ta moje "oběť světu". A další věcí, proč ta deska nebyla venku dříve, je, že jsem měla dost problémů s vydavatelstvími...

---

navazuje další neprezentovatelná pasáž, pár poznatků, které zmínit můžu, ale "nesmím s nimi čtenáře nudit", a které jsou docela ostré, vypadá následovně:

Tolik věcí se za poslední léta změnilo a tak drasticky, že to není ani sranda. Pro nikoho, koho se to týká... musela jsem propustit 4 manažery.

Z "Opheliac" jsem nikdy neviděla ani penny. A myslím to úplně vážně. Tolik lidí se mnou vyjebalo...

Vydělávám si knihou. Vydala jsem si to sama a mám to všechno pod palcem... Nesnáším hudební průmysl. Proto se odteď o všechno budu starat sama, novou desku si vydávám sama, už nechci žádné bitvy a soudy s nikým, i proto ta prodleva...

Musel jsem se zeptat i na věci, které si pamatuju, že se děly, a já jsem na ně tehdy čekal; třeba natočený, ale nikdy nezveřejněný videoklip k songu "Liar" anebo záznam koncertu nahraný před lety v Belgii, který měl vyjít na DVD... Jsem s těma věcma nahraná a po těch vzájemných "problémech" to skončilo ukryté v archivu v jedné "evropské zemi". I kdybych to měla, nemůžu to po všech těch sračkách vydat. Ale dobré je, že to nevydají ani oni... a jsem si tím - po tom, jak jsme věci vyřešili - úplně jistá.

---

A co bude po F.L.A.G.?

To je ta další pasáž. Mám velké novinky. Představ si to: tři hodiny, přestávka a čtyřicet lidí, prostě divadelní produkce! V dalším roce a půl to chci dokončit, z mé knihy prostě bude muzikál. Sama tomu ještě pořád nemůžu věřit, že jsem dostala takovou příležitost. Album je z půlky soundtrackem, není to rocková deska, i když je to trošku rockové, ale je to taková všehochuť, smyčce, drama, trochu metalu, ale jde z toho cítit, že to není hudba k poslechu v tom pravém smyslu, je to prostě pro to pódium. Takže v roce 2014 to bude v Londýně, na Westendu. Celá kniha v theatrical-musical formě.

Ty jo, tak tos mě dostala, gratuluju! Děláš mi pořádnou radost.

Ále, radost budeš mít, až to uvidíš. Teda doufám. Budu hrát hlavní dvojroli. A to je asi ono. Je to klišé, ale všechno, co se nám děje, je asi fakt pro něco dobré. Vydám konečně tu další desku a pak mě čeká muzikál a můžu to zabalit. Řeknu si, že to bylo všechno k něčemu a že to, co mělo být hotové, bude hotové. Je to, jako kdybych samotná stavěla celý zámek cihličkama, ale pak to bude ten celý příběh a já budu spokojená. Snad.