Koncertní sál brněnské filharmonie byl dlouho dopředu vyprodán. Někoho z návštěvníků koncertu přitáhlo jenom Pavlicovo jméno jako záruka precizního hudebního zážitku, jiní si už stačili pořídit nové album "Mys dobré naděje", na němž Jiří Pavlica v doprovodu Dizzu Plaatjiese přináší brilantní kousky, hodné maximálního obdivu.

Dlouhý a pestrý večer otevřel Hradišťan v klasickém složení a i přes svůj přídomek "folklórní soubor" nezůstal nic dlužen pověsti vlastního primáše, známého snahou překračovat obzory jednotlivých škatulek v hudbě. Cimbál, troje housle a basa totiž kromě čirých lidových písní zahrály také například trošku mystickou skladbu z pohanských dob "Stínání berana", Pavlicovo svérázné předávání zkušeností neženatým mládencům v "Písních ženáčských" a "Velkomoravský chorál" s tisíc let starým staroslovanským textem. "Je dobré vědět, co bylo před námi. Vždy nás bavilo zabývat se náměty z minulosti," vyznal se publiku Jiří Pavlica. Během úvodního bloku, v němž Hradišťan bilančním způsobem předvedl průřez tvorbou, nemohla chybět ani zpěvačka Alice Holubová, která za doprovodu cimbálky přednesla neskutečně tklivé a jemné moravské písně. Její vroucí projev - umocněný navíc vynikající akustikou v sále - jest další věcí, které nemohu než vyseknout hluboké uznání. Krásně zabarvený a vypracovaný hlas mladé zpěvačky dílo Hradišťanu zdobí a dnes už zároveň také charakterizuje. Bilancování Hradišťanu nebylo náhodné, na konec první části koncertu totiž předali zástupci vydavatelství Lotos souboru zlatou desku za dvacet tisíc prodaných nosičů alba "Ozvěny duše".

Ještě před vystoupením Afričana Dizzu muzikanti potěšili třemi zhudebněnými básněmi Jana Skácela na motivy ročních období. Jarní "Modlitba za vodu", následná rozverná "Hoří léto" a životně podzimní "Stále jsou naši mrtví s námi" byly velmi působivé. U poslední jmenované navíc šel z textů jako "Tváře jakoby vymazané a přece je poznáváme, po chrpách, co kvetly loni, slabounce jejich ruce voní…" až nepříjemný mráz po zádech. Při "variacích na Skácela" začali přicházet na pódium další hudebníci, až tam bylo kromě Hradišťanu i kompletní hudební sdružení Talant s elektrickou a basovou kytarou, bicími, klávesami a saxofonem. Oba soubory ještě před přestávkou diváky navnadili nadupanou lidovkou "Hrajte že mi hrajte", která dokonale naznačila skloubení bigbítu s folklórem. Pořádně hlasité sólo na basu a pak na bicí, i nitěrné doplnění písně netradičními nástroji, jako grumple či skřípky, Besední dům řádně rozhicovaly.

Po přestávce program odstartoval dokumentem o Mysu dobré naděje a o natáčení stejnojmenného alba, promítaným na plátno na pódiu. A pak to přišlo! Čelenka z perel, úžasný africký obleček, vyšívaný náhrdelník, barevný náramek z korálek a samozřejmě obrovský úsměv a jiskra v očích - Dizzu Plaatjies! Hned na úvod dochází ke křtu alba "Mys dobré naděje". Dizzu se směje, publikum nadšeně tleská a tak si Afričan bere mikrofon a zakřičí: "Mamfasrad!" Odměnou mu je další vlna potlesku. Pak je odpálena minimálně hodinka dalšího přívalu výborné hudby. Něco mezi moravským a africkým folklórem, něco mezi říznou bigbítovou a citlivou tradiční hudbou se line sálem. Dizzu bubnuje, zpívá, střídá nejrůznější exotické nástroje včetně originální "africké harfy" a rohů z antilop a potom tancuje. A to je Tanec s velkým T, živelný, přirozený a dynamický jako Dizzu sám. Závěr je - jak jinak - úžasný. Titulní skladbu "Mys dobré naděje" s dojímavým textem čtrnáctileté studentky otevírají vznosné varhany. "Přichází čas společných kroků, společné mysli, společného tepu srdce…", zpívá Jiří Pavlica, "za mýma zavřenýma očima je tma, já nevidím barvu tvé kůže, cítím tvé srdce, žár tvého srdce, cítím vůni Země…", přidává se k němu něžně Alice Holubová. A není to vše. Publikum opakovaně odmítá učinkující pustit z pódia, tak ještě přijde na řadu Dizzu s africkou písní, při níž se všichni řádně odváží a také "Ukolébavka", kterou věnoval Jiří Pavlica dceři Aničce a Dizzu Plaatjies synovi Balathuovi.

Poselství koncertu bylo v radostné naději. Ta tryskala ze společné harmonie, ze setkání dvou rozdílných kultur, díky hudebnímu citu dovedených k takřka něžnému a krásnému souznění. Jedním slovem - vynikající.

Jiří Pavlica a Dizzu Plaatjies, Besední dům, Brno, 22. 10. 2001