Čtyři roky utekly jako voda a do Prahy se na další svůj samostatný koncert vrátila legendární Metallica. Zůstalo i místo konání, tehdy zbrusu nově otevřená Synot Tip Aréna, i hlavní support v podání nestárnoucích groove metalistů Machine Head, vyměnila se ale první předkapela a především významná část setlistu hlavních hvězd večera. Už na úvod můžu zmínit, že všechny tři kapely podaly kvalitní výkony, na rozdíl od organizační složky pořadatelské agentury.

Všudypřítomné fronty, nesmyslný zdržující žetonový systém na pivo, pouhých pár symbolických toitoiek pro několik desítek tisíc návštěvníků a především jediný vstup a výstup (dvě protichůdné masy tlačící se v jeden moment proti sobě jako tisíckrát zvětšená každodenní situace ze zastávek MHD) v úseku pro nejpočetnější kategorii lístků stání jistě velmi znepříjemnilo zážitek nejednomu fanouškovi. Vrcholem pak bylo vydávání novinářských akreditací a fotopasů, kdy příslušné okýnko (na které x pracovníků agentury po dotazu nebylo schopné navigovat) bylo otevřeno místo v 17 hodin až v 17:22, kdy už několik minut na pódiu řádila francouzská bestie jménem Gojira. Chlapík za stolkem se na vás ještě díval s úřednickou samolibostí v duchu "No tak teda pojďte" a následně jste museli několikrát obíhat celý stadion, abyste našli správný vstup.

Kvůli tomuto nesmyslnému byrokratickému šimlu jsem ze mnou nejvíce očekávané položky line-upu viděl jen poslední tři skladby a ostatní kolegové z médií na tom asi budou úplně stejně. I během té chvilky mě čtveřice jasně přesvědčila o svém muzikantském mistrovství a smyslu pro gradaci skladeb, jejich masivní nátlakový metal se zmučeným zpěvem vyvolával nesmírně silné vibrace. Během svého půlmaratonu kolem arény jsem zaslechl hned několik skladeb z vynikající desky "From Mars To Sirius" a zazněla i jedna francouzsky pojmenovaná věc z chystané novinky. Parta kolem Jeana Duplantiera využila svých pětačtyřicet minut minut bezezbytku, ačkoliv svým intelektuálním pojetím death metalu byla asi nad rámec chápání velké většiny přítomných diváků.

Následující Machine Head už se svou fanouškovskou základnou z velké většiny proplétají se ctiteli Metalliky, a tak i přijetí vypadalo o dost srdečněji. Bohužel jinak standardně kvalitní řemeslný výkon kapely (až na slabší pěvecký den Roba Flynna) byl pohřbený zaživa zvukem, který byl ještě mnohem zrůdnější než před čtyřmi lety. A možná nejen to, něco tak příšerného jsem možná nikdy neslyšel. Nejde jen o tradiční nepoužitelné vytažení kopáku, který pak zatluče do země všechny ostatní nástroje, a celkovou přeřvanost, ale především o nepochopitelné kolísání hlasitosti jednotlivých nástrojů během celého setlistu. Tu se z ničeho nic vynořila sólová kytara, tu zase zanikl zpěv v refrénu a tak dále. Nevěřil jsem svým uším, jak okresní undergroundový zvuk může předvést světová extraligová akce. Zřejmě opět zasáhla Metallica a její management a z obavy o muzikantské K.O. v přímém souboji zařízla své žánrové nástupce unfair zákrokem. Tak už to holt v showbussinessu chodí.

Flynnovci jinak během svého hodinového programu rovnoměrně rozdělili čas mezi desky "Unto The Locust" a "The Blackening" s nezbytnou klasikou "Imperium", ovšem hodně překvapivě zcela absentovaly neodmyslitelné zavíračky koncertů "Old" a "Davidian". Opět se jen potvrdilo, že Machine Head nejvíc sluší středně velké haly vlastní headliner tour s neomezeným hracím časem, jak jsem se už mohl přesvědčit dvakrát ve Vídni. Skupina rovněž neopomněla zmínit svůj aktuální několikadenní pobyt v Praze v rámci natáčení nového klipu "Darkness Within" se svými českými fanoušky.

Hlavní hvězda večera na sebe nechala čekat dobrou hodinu, kdy už to na ploše bylo jako v konzervě sardinek a natěšenost takřka vyprodaného stadionu by se dala krájet. Čtveřice odpálila večer téměř třicet let starým nářezem "Hit The Lights" a pokračovala několika rozehřívacími fláky, poté se plynule dostala k hlavnímu svátečnímu chodu večerního metalového menu, kvůli kterému navštívilo koncert hodně těch, kteří už dříve kapelu i nejednou viděli. Na několika málo aktuálních vystoupeních totiž Metallica přehrává kompletní "Černé album", pro celý hudební průmysl revoluční desku z roku 1991. Nejprve nám byl na velkoplošné projekci promítnut krátký dokument s dobovými záběry z natáčení a následující hodinu už večer patřil jen oněm dvanácti klasikám, z nichž čtvrtina (včetně Newstedovy "My Friend Of Misery") si včera odbyla svou koncertní premiéru a další kousky se v repertoáru neobjevily i víc než desetiletí.

Osobně oceňuji zvolený playlist desky na přeskáčku s momentem překvapení, kdy člověk nevěděl, co za skladbu bude následovat, místo modelu z roku 2006, kdy formace v rámci dvaceti let od vydaní svého majstrštyku "Master Of Puppets" přehrála na letním evropském festivalovém turné tento počin tak, jak leží a běží. Ačkoliv by už v tuto chvíli měla kapela za sebou slušný devadesátiminutový set, dočkali jsme se ještě dvojí porce přídavků (se sice kýčovitými, ale přesto naživo stále působivými pyrotechnickými, ohňovými a laserovými efekty), a celý program se tak natáhl na dvě hodiny.

Během nich muzikanti na rozměrné stagei s tematickým Snake Pitem (molo umožňující muzikantům vyběhnout několik desítek metrů do hlediště a hrát uprostřed nadšeného kotle) a s platformou nachodili spoustu kilometrů a nutno podotknout, že fyzicky na tom ve svých padesáti letech nejsou vůbec špatně, hlavně James Hetfield působil velmi svěžím a energickým dojmem a stejně tak na tom několik posledních roků je i pěvecky. Naopak stále řídnoucí vlasový porost a nepřesné nejen nohy bubeníka Larse Ulricha už se staly zlidovělým oxymóronem. O zničehonic překvapivě krystalicky čistém zvuku se asi taky nemá smysl víc rozepisovat.

Ačkoliv Metallica už prakticky patnáct let nemá, co se nové tvorby týče, co nabídnout, její koncerty jsou pořád velmi zábavné - obrovská porce nadčasových písní, ohromující vizuální show, skvělý zvuk a výborná atmosféra (navzdory tomu, že velká část návštěvníků by si koncert prostě neužila bez litrů vypitého piva a vidlácké vizáže včetně projevů hlasových i vizuálních).

Lidé na ni jdou a vědí přesně, co dostanou, stejně tak lidé, kteří na ni záměrně nejdou, vědí přesně, jak by to probíhalo. Poslední dekádu je prostě Metallica takový pojízdný cirkus a dobře vydělávající jukebox o těch zhruba patnácti stále stejných skladbách s menšími obměnami, který jezdí světem, a statisícům lidí to stále ještě stačí ke štěstí. Je proto pravda, že nebýt dvou mých oblíbených předkapel a především unikátního setlistu, asi bych už potřetí na Metlu nevyrazil, ve výsledku to ale opět byl zajímavý zážitek a až na organizační nedotaženosti musel asi každý z Edenu odcházet spokojený.