John Medeski (klávesové nástroje všeho druhu), Billy Martin (bicí, perkuse) a Chris Wood (baskytara, kontrabas) žijí odjakživa jako hudební rodina. Před více než dvaceti lety vyrazili z brooklynské Knitting Factory v rozhrkané fordce na turné, které trvá s menšími přestávkami až dodnes. Mohou sloužit jako ideální příklad jam bandu - tedy kapely, která staví svou existenci na živém vystupování a improvizaci. Kdo byl svědkem jejich pondělního koncertu, jistě mi odpustí, když je klišovitě označím jako hudební organismus. Podotknout, že jsou setsakramentsky sehraní, prostě v jejich případě nestačí. Jejich hudba doslova dýchá. Samozřejmým a hravým způsobem vyznívá i v momentech, kdy by její notový zápis připomínal spíše půl kila hřebíčku rozsypaného na papír.

Oproti české premiéře před šesti lety na Slovanském ostrově začali více zhurta a po krátkém avantgardním nakročení rozjeli chvílemi takřka industriální riffy, přes něž se propracovali k davisovskému zvuku v éře "Bitches Brew" - psychedelický groove, krátké proplétající se fráze a mezi nimi náhlé ataky ticha. Jenže jejich výlet styly pokračoval - došlo na kosmický rock, free-jazz, funk, karibský lounge, new-vawe a samozřejmě spoustu zahuštěných jimmy-smithovských groovů, jež se opíraly o Medeskiho vytříbený cit pro texturu, kterou nejčastěji tvořil na svých oblíbených hammondkách. K dispozici však měl i koncertní křídlo nebo fender piáno, jejichž klaviaturu podroboval při svém oblíbeném rytmickém stylu hraní soustavné perzekuci. Že si vydatně hrál s efekty, snad není třeba podotýkat.

Rozebírat instrumentální výkony jednotlivců je zbytečné, ačkoli každý z trojice dostal šanci předvést je naplno v jednom delším sólu. Obzvláště acapella rytmické cestování kolem světa v podání Billyho Martina bylo opravdu úchvatné, navíc tradičně přizdobené spoustou perkusních libůstek. Jenže síla tria je ve vzájemné souhře, kdy nikdo nemá navrch, všichni vzájemně odbíhají a přitom drží spolu. Já osobně si nejvíce cením baskytaristy Chrise Wooda, který je podle mě charakteristickým pojítkem celého tria - drží Medeskiho klávesové psychedelické poletování i Martinovy breakbeaty pohromadě. Až naživo jsem si naplno uvědomil, proč mi nikdy tolik neimponovala jejich spolupráce s Johnem Scofieldem. Kytara už je v jejich zvuku jaksi navíc a nutí ke klasickému bebopovému pojetí sólo vs. doprovod.

Volba MeetFactory jako koncertního prostoru mi přišla velice šťastná, už jenom ve vztahu k brooklynským kořenům tria, vzešlým z podobného městsky-kreativního prostoru, jakým je smíchovské centrum. Navíc možná odradila jedince, které jazz zajímá spíše jako doplněk sofistikovaného lifestyle. Potvrdilo se, že zvuk v sále snese přísné parametry, jen kapela musela celkem často mávat na zvukaře kvůli korekci odposlechů. Bohužel už tradičně zamrzelo nízko položené pódium, kvůli kterému nebylo vidět přes hradby těl na nástroje... a taky bar v sále. Ten sice usnadnil občerstvování, ale v tišších pasážích rušila bujará konverzace.

Na konec koncertu zvolilo trio přehlednější houpavé funky rytmy a zakončilo ho v divácky vděčnějším duchu, přesto spíše měňavkovitá pasáž ve středu celého setu, kdy nahozená témata přecházela ve volné jamování, byla tím nejzajímavějším. Zcela zaplněný sál si ještě silným aplausem vymohl dva kratší přídavky.

Jestliže se při poslechu několika posledních řadových desek newyorského tria vkrádá myšlenka, zda už nejsou jejich hrátky s odkazy hudební historie trochu vyčpělé a zda by nebylo na místě trošku je sonicky rozšířit, přímé střetnutí působilo přímo metafyzicky. Veškeré termíny, pojmy a myšlenkové abstrakce se rozpadají, když tihle chlápci spolu hrají.