Janáčkovo divadlo přivítalo Davida Kollera a jeho početný soubor hlasitým potleskem. Člen formací Pusa, Žentour, Jasná páka, Blue Effect, Kollerband nebo pochopitelně i Lucie, který aktuálně těší své publikum na sólové dráze, si protentokrát vyzkoušel, jak jeho tvorbě sedí symfonický orchestr. Tentokrát však bez Roberta Kodyma, P.B.Ch a Michala Dvořáka, jejichž místo zaujala doprovodná kapela, ze které nejvíce zářil kytarista Michal Pelant.

Agon Orchestra je komorní, převážně smyčcový soubor, který již v minulosti spolupracoval například s Filipem Topolem nebo The Plastic People Of The Universe. A Petr Kofroň, coby dirigent, skladatel, šéf orchestru plzeňské opery a rovněž i producent posledního a dosud nejhoršího Kollerova alba "Teď a tady" v minulosti koncert označil za "sraz dvou myšlení - rockového a soudobé vážné hudby" s tím, že "v tomto projektu nejde o písně v obvyklém hávu s lesem krásných houslistek, ale spíše o souboj rockové kapely, kterou se snaží přehrát soubor klasických nástrojů." A v podstatě měl pravdu a svou vizi naplnil. Chvílemi se nabízelo dodat - bohužel.

Jakmile se interpret rozhodne dát dohromady s orchestrem, jedni to označují za výraz senility a nedostatku invence k tvorbě nového materiálu, jiní za šťavnatou spolupráci. Právě s orchestrem se mnohdy ukáže, jak silná vlastně autorova tvorba doopravdy je. Což o to, Koller má za sebou spoustu hitů a respekt si z domácích interpretů zaslouží jako málokdo, to je bez debat. Jeho spojení s Agon Orchestra mu však jednou na síle přidávalo, jindy byste si přáli, aby spolu souzněli o něco lépe. Jakoby se dvě různé party kamarádů rozhodli vzít míč a jít na hřiště, jen se předtím zapomněli dohodnout, jestli budou hrát fotbal, nebo vybíjenou.

Pojďme si to rozebrat na repertoáru. Po nevhodně zvoleném otvíráku "Až ti řeknu" nastoupila o poznání silnější "Daniela", které smyčce dodaly správný šmrnc. Nedoceněná skladba "Lehká" z tvorby Kollerbandu se už v první čtvrtině postarala o jeden z nejsilnějších momentů večera, její uvolněná nálada se rozlévala po sále jako čokoládová poleva. Jen škoda toho useknutého závěru, který byl společný i pro následující "Jižní kříž". Po něm nastal čas prvního hosta, kterým se stala Lenka Dusilová. Ta si nejprve na pódiu nahrála hlasy do dechberoucího intra, aby následně procítila skladbu "Mrazy" z vynikajícího nového alba "Baromantika", kterou hravě strčila do kapsy vše doposud viděné. Ne, že bychom se snad dosud nudili, ale její výkon byl ještě o stupeň výš. Na vytříbený výkon navázala krásnou spoluprací s Kollerem v baladách "Sen" a "Amerika".

Známý multiinstrumentalista dokázal, jak si je hlasově jistý, když skladby "Žádný city", "Zhasněte lampiony" a "Čas nejde vzít zpátky", dokreslované jemnými světly, povýšil na další z nezapomenutelných okamžiků. Dařilo i jeho doprovodu, kterému dominovaly klávesy, smyčce a precizní hra na violoncello druhého hosta Jiřího Bárty. U první zmíněné však orchestr závěr písně natahoval do nesmyslné délky, což původně intimní a komorní kousek rozmělnilo. Nejnecitlivější proměnou pak prošla jinak nádherná balada "Chci zas v tobě spát", kterou pozouny znehodnocovaly tak, že jste si přáli stáhnout jejich hlasitost na nulu. Mozaiku nevyvážených orchestrálních výkonů doplnila zbytečná sóla v "Srdci". Také zamrzelo, že Koller k publiku téměř nemluvil, přitom spojení s Agon Orchestra přímo vybízelo ke komentování vzniku a tvorbě jednotlivých kousků z jedenadvacetipoložkové kolekce, které k dokonalosti chybělo snad jen "Kengi" a "Pod měděným nebem".

Abychom si rozuměli - žádná z výše uvedených výtek nebyla tak vážná, že by znehodnocovala vynikající zážitek, který David Koller a spol. na obecenstvu zanechali, za zmínku však stála. "Milou" a "Majolenku" si ještě zpěvák střihl i za bicími a po výborných "Nic není nastálo" a "Medvídkovi" už se střídavě loučil a nechával skandujícími, nadšenými diváky přivolávat stále zpět, znovu a znovu, aby nakonec se slovy "Je to zase o lásce, ale co se dělat," podruhé přehrál "Chci zas v tobě spát" a "Ameriku". To už se v hledišti stálo, tancovalo, mávalo a zpívalo.

Jak tedy nakonec jednapadesátiletý umělec obstál v souboji s orchestrem? Až na několik přešlapů čněl poměrně vysoko nad průměrem, milovníkům číselných hodnocení nabízíme hodnotu 7.5 z 10, zatímco legendární vystoupení "Lucie v opeře" by ode mě obdrželo číslici devět. Orchestr naplno ukáže mnohé. Můžete spolu krásně souznít, jak to třeba loni v Praze ukázal George Michael (8/10), nebo také předvést nevyváženost vašeho materiálu a nudit, jako to předvedl s Mekym Žbirkou (3/10). Vaši hudbu dokáže krásně doplňovat jako v případě Katie Melua (9/10) nebo o něm ani nevíte jako u Hooverphonic (2/10). Nejpůsobivěji však zní, když vašim písním dodá nový rozměr, jak to dokázal Sting (10/10) a ty pak doslova rozkvetou ("Roxanne"), správně gradují ("King Of Pain") nebo se citlivě rozevírají, aby v podobném duchu končily ("Whenever I Say Your Name"). A tak i přes spokojenost s orchestrálním mezičasem nezbývá než počkat na rok 2013 a comeback plnohodnotné Lucie, který pánové poslední dobou stále častěji naznačují. Ten nás všechny zajímá všechny asi nejvíce.

P.S.: Doprovodné fotky pocházejí z loňského koncertu Davida Kollera v brněnském KD Semilasso.