Garbage před několika dny vydali své třetí album s názvem "beautifulgarbage", na kterém pracovali více než rok (jeho recenzi najdete tady) a naštěstí všechna ta práce nebyla marná - deska je opět výborná. Česká pobočka BMG nám poskytla rozhovor s kapelou, po němž jsme samozřejmě s radostí sáhli. Z rozsáhlého rozhovoru vám předkládáme jen výtah toho nejzajímavějšího. Na otázky odpovídal většinou Butch Vig nebo zpěvačka Shirley Mason, občas se zapojili i jiní, nicméně v odpovědích toto nerozlišujeme. Ale dejme už radši slovo kapele...

Deska zní dospěleji a tvrdě a zároveň melodičtěji, čistěji. Vypadá to, jako že vás někdo rozhicoval, co se stalo?

Shirley nás rozhicovala.

Je to její deska?

Ne.

Turné k desce "Version 2.0" bylo dlouhé a namáhavé, jak vás to ovlivnilo v návratu zpátky při propagaci nové desky, moc času na oddych jste neměli?

To je fakt, na turné jsme bylo asi dvacet měsíců, moc jsme si neodpočinuli, teď jsme při natáčení desky byli méně připraveni než u "Version 2.0". Na druhou stranu, kapela si teď víc věří. Víc jsme se uvolnili ohledně přístupu ve studiu, což umožnilo každému dostat se trochu do jiných oblastí. Nemyslím, že jsme přesně věděli, co budeme dělat, mnoho věcí vyplynulo z koncertů. Některé věci vznikly velice snadno, jako "Cup Of Coffee" - Duke měl nápad s piánem, Shirley řekla "tady mám načmáraný kus textu" a najednou vznikla písnička. Skoro za patnáct minut.

Máte něco jako fóbii dát si pauzu mezi deskami?

Nevím, jestli máme fóbii dát si velkou pauzu. Když si dáme dlouhou pauzu, začneme ztrácet kontakt jeden s druhým. A to by možná ovlivnilo přístup k téhle desce. Teď jsme si vlastně dali větší pauzu než u předchozí desky, to jsme si dali asi čtyři měsíce pohov, u téhle asi šest týdnů.

Kam byste album zařadili?

Není to poprvé, co jsem slyšel o kapelách, které používají nahrávky z turné jako terapeutické cvičení před upadnutím do stereotypu dvou stavů mysli. Buď jsi na turné, nebo tvoříš, ty věci se vzájemně vylučují, a nahrávání na turné je asi protilékem před tímhle. Ale při turné ke druhé desce došlo k zániku mnoha kapel, zvlášť tady v Americe to bylo buď a nebo. Teď vydáváme "Beautiful Garbage" a situace je ještě víc polarizovaná, teď tady je Christina a Britney nebo Slipknot nebo Lim Bizkit a naše nová deska se ani vzdáleně nehodí do žádné kategorie, ani někam uprostřed. Proto jsme paranoidní.

Měli jste čas přemýšlet, kam album směřuje?

Neměli jsme čas přemýšlet, diskutovalo se, ale snažili jsme se o tom moc nepřemýšlet. Myslím, že jsme udělali hlavně popovou desku, víc popovou než první dvě. Myslím, že si někde místo najde, akorát nevím kde přesně. Když vyšel náš debut, byli jsme dost mimo to, co se dělo kolem. Někdy jsme si z toho dělali srandu - "nikdo nás nechce poslouchat". Ale pak zjistíte, že se o to nemůžete starat, musíte prostě udělat desku, se kterou jste spokojení. A pak doufat v nejlepší, naději, kterou najdete v publiku.

Jste opatrní, pokud jde o to, co posloucháte při nahrávání desky, co přijímáte zvenku?

Neřekl bych opatrní. Každý máme zvláštní poslechové choutky, trochu sledujeme, co se děje, ale neposloucháme moc rádio. Máme tendenci si poslechnout něco, co nám doporučí někdo známý. Myslím, že jsme izolovaní, ale zase ne úplně.
Myslím, že jsme zvědaví, co se děje. Každý v kapele má tohle svým způsobem společné. Každý jsme zvědaví, v jaké kultuře žijeme, hodně čteme, chodíme na hodně filmů, jsme na kině závislí, takže se krmíme knihami a filmy, uměním, obrazy a čímkoliv, čím se můžeme stimulovat.
Je těžké pracovat na desce rok, a za tu dobu neslyšet žádnou hudbu. Jsem si jistý, že existují umělci, kteří se rozhodnou, že - "nenechám se ničím ovlivnit, když vytvářím své dílo, nebudu poslouchat žádné rádio", ale svým způsobem je to nepoctivé. Pro nás by to bylo zničující, jsme při nahrávání dostatečně odříznuti, ale na druhou stranu potřebujeme všechny možné vlivy.

Vybíráš si slova pro jejich zvuk než kvůli hudbě?

Někdy. Musí pro mě něco znamenat. Ale obvykle když znějí dobře, mají nějaký význam. Například v "Milk" z prvního alba zpívám "red hot kitchen", nikdo nerozumí, co to znamená, prostě se mi líbilo, jak to zní. Takže můžu za takové věci.

Takže takové věci se objeví, když nepřemýšlíš, jen posloucháš muziku?

Jo, dřív jsem přemýšlela víc, na téhle desce tolik ne, vyplynulo to v průběhu práce.

Videoklipy jsou realitou, ale měli jste někdy obavu, že samotná muzika obsahuje vlastní vnitřní myšlenku, která, když vidíte klip na MTV padesátkrát za den, může zničit osobní představu posluchače?

Myslím, že některé klipy, nepoužil bych slova "zničí", ale určitě mají negativní dopad na to, jak lidé hudbu poslouchají, zvlášť děti. Vytratí se to tajemství vlastního výkladu. To je jeden z důvodů, proč si na to dáváme pozor. Chtěli jsme udělat nějak přirozené spojení ke skladbách, které jsme napsali, chtěli jsme, aby to nějak fungovalo, takže nakonec se shodneme na té jedné představě, kterou se klip připojuje ke skladbě. Ale o moc víc se udělat nedá.

"Beautiful Garbage"...

Zní to hezky, když se řekne "garbage" - odpadky. Hned na začátku jsem si myslel, že je to správný název, jsem si vědom možného odkazu na image slavných lidí, částečně jsem to měl na mysli, když jsme začali přemýšlet o názvu desky. Ale spíš to bylo o náladě, když něco vytváříš. U téhle desky jsme po vzájemných diskusích na cestách věděli, že chceme něco organičtějšího, postaveného na skladbách, které jsme složili loni v srpnu a i třeba předtím, co znělo melodičtěji, co by obsahovalo v sobě víc lidského. Prostě jsem si myslel, že to zní dobře. Jednoduše. Nechtěli jsme nic okázalého nebo velkohubého. Všem se to líbilo, nejprve jako pracovní název, ale pak to tak zůstalo, když to vyhovovalo.

Myslíte si, že Garbage je svým způsobem střetem dvou kultur? Protože mnoho velkých rock'n'rollových kapel ano. Považujete to za faktor, kterým je Garbage neobvyklý?

Určitě, už jen v tom smyslu, že jsme ze dvou kultur, ale zároveň podobně cítíme, oceňujeme, nebo zatracujeme. Ale to, odkud pocházíme, přináší do skupiny různé prvky. Určitě by to nebylo stejné, kdybychom byli odjinud, zvlášť Shirley, která je ze Skotska, nefungovala by mezi námi stejná chemie, hudba by byla jiná. Nemyslím, že by šlo jen o skotskou nebo americkou stránku, svým způsobem u nás bojují čtyři kultury. Každý jsme jiný, lidé si myslí, že my tři jsme stejní, ale tak to není.

Zajímavé je, že jste se potkali později než většina kapel...

Kdybychom se potkali ve dvaceti, asi bychom už neexistovali. Kdybychom měli takový úspěch, jsem si jistý, že jeden z nás by nevydržel, nefungovalo by to.

Popadne vás někdy panika, jestli byste se neměli přestěhovat do New Yorku nebo Berlína, nebo jinam, abyste nasáli nové prostředí?

Protože kluci jsou ze středního západu, a tam je určitý druh nepřátelství k pobřeží, stejně jako ve Skotsku k Londýnu, myslím, že tenhle pocit nás spojil jako skupinu. Pocity izolace a nepřátelství, které nás motivovaly jako lidi, nejen jako kapelu, ale jako něco, co máme zasunuté v myslích po celý život. Nemyslím, že bychom měli někdy pocit, že musíme být v centru dění, jsme dost šťastní na okraji. Tak nějak jsme si zvykli - jako pozorovatelé než jako účastníci.

Když natáčíte desku, je někdo, kdo celý proces zastaví? Často se říká, že výborné knihy nebo filmy jsou spíš přerušeny než ukončeny. Kdy poznáte, že můžete na svět vydat své dítko?

Když Shirley řekne, že jsme skončili. Vždycky jsme se snažili stanovit termín a dodržet ho, ale ve skutečnosti je to ona, kdo řekne "stop".

A poslední otázka. "So Like A Rose", poslední skladba na albu. Dopis sama sobě v patnácti nebo šestnácti nebo jinak, lidem, kteří poslouchají nahrávky Garbage v patnácti nebo šestnácti, tak jsi to myslela?

To je sranda, že to říkáš. Duke mě slyšel hrát na kytaru tuhle drobnou melodii a hned to chtěl nahrát. Vůbec jsem o tom nepřemýšlela, prostě jsme to nahráli, napsala jsem slova, když Duke hrál svou část. Prostě se to objevilo, byla noc, nevím, na co jsem myslela celý den, ale připomnělo se mi to, když jsem začala zpívat první verš. Připomnělo mi to kluka, který byl můj vrstevník v pubertě, a je to ve skutečnosti o něm, ale nějak mě to přeneslo do těch let a připomnělo mi to, jak jsem seděla v pokoji, poslouchala desky a jak na mě působily, když jsem se cítila jako mimozemšťan. Ve škole jsem s nikým nevycházela, byla jsem puberťačka, takže jsem bojovala s rodiči, byla jsem v tom věku, kdy jsem nechtěla jít ven s mou sestrou, takže jsem jen seděla v pokoji, celý den poslouchala desky. Tahle skladba mi připomíná mnoho z toho, co znamená být v pubertě, zvlášť ten kluk, je to o odchodu. O přání odletět, o přání se změnit a o přání utéct.