50 - 41 | 40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 1

---

Ty nejlepší věci se rodí nečekaně. Skotský alternativní rock vloni rozsvítil debut kapely Twin Atlantic, na čemž se velkou měrou podílel i Gil Norton, producent v minulosti známý spoluprací třeba s Foo Fighters. Album s názvem "Free" vyšlo pod provinčním kalifornským nezávislým labelem Red Bull Records a kvůli tomu zůstalo mimo hlavní pozornost většiny posluchačů v tuzemsku. Mladí reprezentanti ostrovní kytarové školy na něm ale ukázali, jak obrovský potenciál v nich dřímá. Twin Atlantic udělali od předešlého minialba "Vivarium" minimálně dva čapí dopředu. Vkročili do špinavých vod grunge a přitom se opírali o krásu melodických riffů. Zatlačili do refrénů, ovšem i v nich se zpěvákovi Samovi McTrustymu podařilo obstát a nechat vyniknout sílu i zajímavou barvu svého hlasu. Angry young man a jeho parta by měli v budoucnu vést britský rock vpřed. Potřebují k tomu ale lepší servis, než jaký jim může současný podpůrný tým nabídnout. Hlavně co se distribuce hudby týče.

Twin Atlantic - Free

---

Revoluce lásky a pohanské oslavy plodnosti dodala Patrickovi Wolfovi novou gradaci emocí. "Lupercalia" možná překvapí svou poklidností a úbytkem laptotopové alchymie, naopak je zde kladem důraz na melodičnost, zasněnost a košaté orchestrace (včetně náklonnosti k akustice, přesným protiobrazem je pak před Vánocemi vydané épéčko "Brumalia"). Už začátek s "The City" a "House" vám dodá do žil tolik tříštící se živelnosti, že prostě neodoláte. Zamilovanost se tu odráží v každém zákoutí, pryč zdá se pro tuto chvíli být melancholie a depresivní stíny. Přesladká "Slow Motion" nebo nadějí napěchovaná "Together" vám budiž důkazem tohoto jevu. "The Future" společně s "The Falcons" neuberou z plynu a budou vás drtit v soukolí požitků a radosti z fungujícího vztahu. Pokud se někomu "Lupercalia" zdá drobet ospalá, asi ji nezažil v živém provedení, kdy jí Patrick dodal drive a záblesk své houževnatosti, pak už ji z uší neodtrhnete.

Patrick Wolf - Together

---

Vzhledem k tomu, že po rozpadu Oasis poskládal Liam Gallagher kapelu Beady Eye z bývalých spoluhráčů, dá se předpokládat, že tím lidsky nesnesitelným byl ve skupině jeho brácha Noel. Naštěstí nám to může být jedno, protože ten svým sólovým debutem nejenže nechal novou formaci svých bývalých kolegů daleko za sebou zírat s otevřenými ústy, ale bez problémů se vyrovnal i prvním dvěma deskám Oasis. Tedy těm, které zajímaly i běžné posluchače, ne jen jejich skalní fanoušky (ačkoli i těch skalních byly vždy mraky...). Noel totiž na své desce ukázal, že hudební vývoj, aranže a snaha experimentovat sice jsou důležité, a to vše se na "High Flying Birds" snaží naplňovat, ale nejdůležitější stejně stále zůstávají pořádné písničky. A s těmi na desce rozhodně nemá problém. Je jedno, že většina vznikla už za doby jeho působení v Oasis, protože vydány byly až na tomto albu. Uvidíme, zda Noel udrží nastavenou laťku i na další nahrávce, ale tato neuvěřitelně konzistentní a kvalitní sestava deseti písniček patří k tomu nejlepšímu, co novodobé písničkářství v poslední době přineslo.

Noel Gallagher's High Flying Birds - If I Had A Gun...

---

Americká kapela Switchfoot dlouho hudebně tápala, nicméně už její předchozí deska "Hello Hurricane", za kterou si odnesla Grammy, naznačila, že zatracovat partu kolem Jona Foremana je předčasné. "Vice Verses" jde ovšem ještě dál. Na rozdíl od většiny rockových kapel, které s časem spíše měknou, Switchfoot přitvrdili, a to podstatně. Přitom si ponechali cit pro melodii a k tomu si hodně na desce pohrávají se zvukem. Jako by se inspirovali u toho nejlepšího, co v rockové (a nejen té) muzice za posledních několik let vzniklo - ať už jsou to silné a melancholické balady připomínající U2, hutné riffy, rock "deformovaný" elektronikou, či občasné výlety do vod hip hopu, soulu a funku. Díky tomu je "Vice Verses" na rockovou desku neskutečně pestrá, ale přitom díky takřka hmatatelné energii velmi konzistentní. Tím hlavním pojítkem a zároveň nejlepší stránkou alba je do detailu propracovaný rytmický základ. Jen kvůli stylu, jakým Switchfoot pracují s basovou a rytmickou linkou, si "Vice Verses" zaslouží být mezi nejlepšími alby loňského roku.

Switchfoot - Dark Horses

---

Jsou desky, které jsou jednoduše dobré, zaslouží si pochvalné hodnocení a pozornost. Pak jsou alba, která si zaslouží přesně to samé, ale navíc obsahují přidanou hodnotu, jakýsi faktor konektivity. Nevysvětlitelné cosi, co vás s deskou propojí, stane se vaší součástí, soundtrackem vašeho života. V druhém dlouhohrajícím počinu pompézně znějících Florence And The Machine je tento faktor přítomen v ohlušující koncentraci. Zvuk nahrávky je ještě grandióznější než na debutu a Flo zní se všemi těmi svými sbory a cinkrlátky ještě více andělsky. "Ceremonials" exceluje v každém ohledu - zní originálně, propojuje množství žánrů, žije. Dokáže zvednout hladinu hormonů díky songům jako "Shake It Out" nebo vyplavit všechno smutné díky emotivním skladbám typu "Never Let Me Go". Hořkosladký mix éterických vícehlasů, obřadní mystiky nebo rozpínavých orchestrálních aranží si podmaní kohokoliv, kdo v hudbě neoslavuje ticho, a ty, pro které nepotlačené emoce neznamenají slabost. Florence Welch má jednoduše obrovský dar a je radost být jeho svědkem.

Florence And The Machine - Shake It Out

---

---

Pětka z anglického Southendu nás nejdříve posadila na zadek, když před čtyřmi lety vydala své druhé album "Primary Colours" - nahrávku s atmosférou temnou, že by se dala krájet; nahrávku, která patří k nejlepším kytarovým deskám minulé dekády. Za pomoci Geoffa Barowa z Portishead stvořili umělecké dílo, které ani dnes neztratilo nic ze své působivosti. Tenkrát mohl těžko někdo tušit, že se jim podaří navázat s deskou, která je ještě o chlup lepší. Na loňském "Skying", které si kapela i sama produkovala, se totiž rozhodla natočit popovou nahrávku á la The Horrors. Na nějakou rozjuchanost ale hned zapomeňte - rukopis party kolem zpěváka Farise Badwana je i nadále rozpoznatelný. Jenom temnoty ubylo a přibyly popěvky typu "Still Life" ("When you wake up / You will find me") nebo "I Can See Through You". Navíc přibyly dechy, které ve skladbách "Endless Blue" a "Wild Eyed" navozují moment, kdy sledujete v pět hodin ráno východ slunce. "Skying", pojmenované podle nástroje vynalezeném pro účely natáčení, přiblížilo The Horrors mainstreamu, aniž by ztratili svou tvář. Přechod z odstrčené garážovky v jednu z nejlepších kapel v Británii je dokončen.

The Horrors - Still Life

---

Album "Let England Shake" zatřepalo nejen Anglií. Třepalo od loňského února tak vehementně, že si vysloužilo titul nejpovedenější desky roku v šestnácti(!) žebříčcích nejlepších alb roku 2011, v dalších čtyřiatřiceti se umístilo v první desítce a zaručilo Polly Jean i druhou Mercury Prize. Dvaačtyřicetiletá anglická alt-rockerka se tak stala za devatenáctiletou historii tohoto (dle některých) prestižního ocenění první muzikantkou, které se takový triumf povedl. A čím to tato paní introvertka všechny ty lidi učarovala? Svou křivější a řádně prořízlou pusou, přestrojeným hořkým a tmavším folkem, který se moc dobře poslouchá, saxofonem, sérií doprovodných snímků ke každé skladbě alba a upřímnými texty v podobě osvícenecké poezie o válce, politice a zbytečně prolité krvi. Naoko "trendy" téma, záleží ale i na formě, a ta je v tomto případě skvostná. Je moc fajn, že si i v dnešní vyhajpované době lidi po celém světě váží moudrých, sofistikovaných a pichlavých veršů o tom, co se týká nás všech.

PJ Harvey - The Words That Maketh Murder

---

Udělat během tří let skok jako Justin Vernon a ustát to není jednoduché. Z poloplných tělocvičen do vyprodaných nejznámějších klubů, z loveckého srubu do rezidence Kanyeho Westa, z topky elitářského Pitchforku mezi nejúspěšnější nominanty na výroční cenu Grammy, z one-man projektu v devítičlenný band, z demo nahrávky k vypiplanému a do detailů promyšlenému fullsoundu... Přes celou tuhle hromadu změn ale zůstala hudba Justina Vernona stále stejná - křehká v melodiích, silná v přednesu i sdělení, sebevědomá ve skladbě a především: jedinečná / originální / specifická. Projektů, jako je Bon Iver, se nerodí desítky za rok, ale spíše jen pár za desetiletí. A o albech jako "Bon Iver, Bon Iver", které v mnoha ohledech dokázalo zastínit i svého předchůdce, to platí zrovna tak. A právě díky němu je dnes už jisté, že pohádka jménem Bon Iver nebude mít jepičí život, že Emma nebyla náhoda a že indie scéna má zase jednou po čase nový projekt, který je schopný oslovovat i masy. Jen houšť!

Bon Iver - Holocene

---

Kromě toho, že se protiklady přitahují, se o nich také říká, že ve vzájemné spolupráci umějí vytvořit velice hodnotná díla. Julia Holter, americká šestadvacetiletá multiinstrumentalistka, vystavila na sérii rozporů svoji debutou desku "Tragedy", jejíž formu sdělení nafoukla do čisté monumentálnosti. Žádné jiné album ve mně minulý rok neprobudilo tak silnou fabulační činnost jako právě "Tragedy". V dlouhých výpravných kompozicích dokáže diametrálně odlišné nálady slít v jeden proud, aniž by to působilo násilně nebo nějak nepatřičně. Z krásy se stane krystalické zlo a vám to dojde až v momentě, kdy budete potit depresi. Julia Holter předkládá surreálné obrazy legitimní přístupnou formou. Klasickou hudbu rámuje elektronickou expozicí a přikládá ještě další zvukové fragmenty field music. "Tragedy" je neuvěřitelně výpravnou záležitostí, jejíž zvuková stopa zároveň supluje stopu vizuální. Julia Holter na svém debutovém albu zhudebnila Euripidovu tragédii "Hippolytos" - jeho koncept je dotažený do detailů, upředen z vláken volných asociací a nepřeberného množství možných interpretací.

Julia Holter - Try To Make Yourself A Work Of Art

---

Podobně jako třeba Apparat o několik polí výše ani francouzští M83 nezapřou jednoznačný a přímočarý vývoj. A tak přestože v jejich případě posluchač nikdy nebude ochuzen o prvky shoegazeu, může si být jistý, že dostane ještě něco navíc a že toho něčeho bude s každým dalším albem trošku víc. To něco je tady ambient a dream pop, případně synth pop, případně "jen" pop. Šestá studiová deska "Hurry Up, We're Dreaming" je v podstatě koncepčním dvojalbem, které volně navazuje na tři roky starý výborný kus "Saturdays = Youth". Anthony Gonzalez & spol. na něm tentokrát více než dříve dali prostor akustickým nástrojům (saxofony, kytary) nebo hostům (například Zola Jesus). Epochální výsledek se tak povedl, že kapele M83 otevřel dveře do Ameriky, kde deska debutovala na 15. místě Billboardu. Jistě, prodeje nejsou pro kvalitu nahrávky určující, v tomhle případě ale fakt mimořádnosti tohoto alba jen podtrhly.

M83 - Midnight City

---