50 - 41 | 40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 1

---

Pokud nebudeme počítat netradiční "Orchestrion", vrátil se Pat Metheny s albem "What's It All About" k čistě sólové kytaře po dlouhých osmi letech. Zajímavostí je, že vůbec poprvé nehrál svoje vlastní skladby, ale z hudební historie si vybral nejrůznější věci - od The Beatles, přes Cher, Prince, Carly Simon, "Dívku z Ipanemy" až po Paula Simona. Oproti všem předpokladům ovšem tyto melodie nepřepracoval do ryzí jazzové podoby, ale vtiskl jim velmi intimní až niternou formu. Některé věci přepracoval více a některé méně. Metheny většinu alba nahrál akusticky na barytonovou kytaru, ale v případě "And I Love Her" sáhl po nylonových strunách a u "Sound Of Silence" použil 42-strunnou Pikassu. Výsledkem je zvukově vytříbená a velmi konzistentní nahrávka s neuvěřitelnou hloubkou, kterou členové americká hudební akademie nominovali na Grammy - ovšem ne na nejlepší jazzové album, ale v kategorii new age! Přestože máme new age spojené třeba s Enyou, vězte, že "What's It All About" je jedno z nejlepších instrumentálních alb loňského roku.

Pat Metheny - And I Love Her (The Beatles)

---

Snílci z New Jersey po úspěšném bezejmenném debutu přišli s albem číslo dvě, který svého předchůdce nechává daleko za sebou. I když se to nemusí zdát hned na první pohled / poslech, jde svým zvláštním způsobem o smělou nahrávku. Jedna věc je být za jakoukoliv cenu nový, neobvyklý a na stranu druhou natočit desku, která má za cíl věrně zachytit něco, co už bylo v minulosti několikrát úspěšně vytvořeno. A nejen to, být dokonce schopný dostat na záznam emoce a zvuk těchto nahrávek. Nahrávka "Days" Real Estate je zasazena do formy, která evokuje "Today" od The Beach Boys a "Notorius Byrd Brothers" od The Byrds. Obě tato alba se točí kolem nepopsatelné lásky a hluboké melancholie pramenící z přicházejícího dospívání. Nejde ale o žádné vykrádání, pouze o inspiraci. Real Estate nejsou zaseknutí v minulosti, ale prostřednictvím minulosti artikulují současnost. Sentimentálním způsobem líčí život na předměstí New Jersey, který, ač nám spíše neznámý, se zdá najednou tolik povědomý. "Days" je možná na první poslech deska nenápadná, ale dejte jí šanci a nebudete litovat. Za neobyčejnou obyčejností se totiž skrývá krása. Prosím víc takových kytarovek.

Real Estate - Its Real

---

Konečně se má Kanada zase čím chlubit v kladném slova smyslu, můžou jásat fanoušci South Parku. Ano, projekt Abela Tesfayeho pochází právě z Kanady, přesněji z Ontaria, a loni pobláznil takřka celou indie Evropu. Stalo se to v březnu, kdy digitálně vydal album, co je někdy někde nazývané jako mixtape a co se jmenuje "House Of Balloons". Wikipedie nahrávku škatulkuje jako contemporary r'n'b s tím, že Tesfaye se nevyhýbá elektronice, soulu ani toliko populárnímu dubstepu. Výsledkem je zvláštním erotickým napětím napěchovaný mix žánrů současné moderní hudby, který je ve své podstatě velmi dobře stravitelný. Redakce Pitchforku ho strávila dokonce tak dobře, že ho ocejchovala titulem Best New Music. Po nominaci na Polaris Music Prize pak projektu The Weeknd nic nebránilo v cestě splnit svůj původní cíl - vydat v jednom roce celou trilogii těchto mixtapeů / alb. Následovaly tak kolekce "Thursday" a "Echoes Of Silence".

The Weeknd - The Morning

---

Chcete-li tip na jazzovou vokální nahrávku loňského roku, pak je to takřka jednoznačně "The Gate" Kurta Ellinga. Tenhle americký zpěvák zraje jako víno a už jeho poslední živé album "Dedicated To You" bylo nadmíru kvalitní. "The Gate" je studiová nahrávka a Elling na ni přezpíval převážně převzaté skladby původem různých žánrů. Vedle sebe tu najdete skladby The Beatles, Stevieho Wondera, Herbieho Hancocka, Milese Davise nebo třeba Earth, Wind & Fire, ovšem všechny pečlivě přepracované do moderní jazzové podoby. Ellingovi se společně s producentem Donem Wasem povedlo zachovat původní identitu písniček, včetně jejich stylového původu a nenásilně jim vtisknout jazzovou podobu, která je místy mainstreamová, místy cool jazzová a někdy si pohrává i s fusion jazzem. To všechno je schopen Kurt Elling svým hlasem pojmout, oporou mu je i vynikající hudební doprovod, který obstarali špičkoví muzikanti jako například tenor saxofonista a člen Yellowjacket Bob Mintzer, basista John Patitucci nebo perkusista Lenny Castro.

Kurt Elling - Norwegian Wood

---

I když propagaci i vystoupení dělala Britney Spears v éře "Femme Fatale" polovičatě, alespoň se její tým do sytosti vyřádil na počinu samotném. Robotický hlas udával tempo loni všem diskotékám. Deska je taneční nářez od první do poslední minuty. Hned s debutovým singlem "Hold It Against Me" odstartovala dubstepovou mánii loňského roku. "Femme Fatale" obsahuje dvanáct potencionálních singlů, které by ochromily hitparádový svět, a ještě čtyři bonusy, které by svedly to samé. Britney po čase zní uvolněně a energicky. Hutné až bouřlivé beaty proudí celou deskou a nedají tělu spočinout. Za majoritou alba stojí Britneyin stvořitel Max Martin, který z lolitky, která přinutila svět, aby před ní poklekl, dokázal představit i její ženskou sebevědomou podobu, královnu tanečních parketů, jež natočila nejapokalyptičtější song roku "Till The Wold Ends", se kterým konečně vystoupila ze stínu výtečného "Toxic". Sázka na osvědčený electropop vyšla, Britney se vrátila opět do starých, zajetých kolejí a prohloubila svůj status popové nesmrtelnosti.

Britney Spears - Till The World Ends

---

---

Když rapper a zpěvák Example před časem prohlásil, že se chce stát stejně slavným jako Robbie Williams, nezbývalo, než mu s mírným úšklebkem popřát hodně štěstí. Přece jen Robbie je jen jeden a hlasově je na tom Example výrazně hůř... Desku "Playing In The Shadows" však před vydáním podpořily dva singly, které oba dobyly ostrovní hitparádu. A přitom si to vůbec neulehčil a rozhodně nevsadil na stejné koně. Po minulé spíše popové nahrávce "Won't Go Quietly" totiž cíleně hudebně i textově potemněl, nepozval si žádné hosty, ve studiu se pouze vyřádil s obdivuhodnou skvadrou producentů. S jednotlivými písničkami také zamířil spíše do tanečních klubů, přesto mu změna zvuku velmi prospěla. Hity jako "Changed The Way You Kissed Me" a "Stay Awake" zafungovaly i mimo Británii a třeba jeho únorový koncert v Praze je už několik týdnů beznadějně vyprodaný. Example ukazuje, že sice může nahrávat taneční hudbu, ale přitom jí největší grády dává naživo. Snad se mu to povede i v Lucerna Music Baru.

Example - Changed The Way You Kiss Me

---

"Funerálové" natočili nejlepší album za dobu své činnosti, ač jim část fanoušků příliš nevěřila a upozorňovala při tom na vysoké kvality do té doby posledního materiálu "Memory And Humanity". Velšský kvintet ale konečně dozrál do stádia, kdy dokáže v rámci jedné desky nashromáždit to nejlepší z raně screamo / hardcorových začátků do radio-friendly rockových melodií, k nimž inklinoval v pozdějších letech. Zkušení muzikanti si troufli i na technicky obtížné instrumentální pasáže, čemuž velkou měrou přispěl Burroughův přesun na pozici kytaristy. Dynamické, agresivní písně na "Welcome Home Armageddon" zjemnili Funeral For A Friend párem klidnějších skladeb, otextovali je, jak se na nasranou britskou spodinu patří, a v rámci dobrých vztahů je přivezli i do Česka. Skvělá kytarová hudba od interpreta u nás dobře známého, přesto ne úplně doceněného. Nastal čas pro bližší seznámení. Protože kdy jindy, když ne teď na vrcholu?

Funeral For A Friend - Sixteen

---

Jen opravdu vzácně se stává, že umělec vydá výbornou desku, získá za ni Grammy a další významná ocenění a poté do světa vypustí další album, které je ještě několikanásobně úspěšnější. Povedlo se to extrémně talentované divě Adele, která převálcovala veškeré žánrové stereotypy. V popu totiž většinou vítězí umělohmotné, na kost vyhublé princezny, které poddajně podléhají současným trendům a roli sexuálních objektů. Adele není nic z toho. A posluchačům to vůbec nevadí, naopak. Hned sedmnáct milionů z nich si pořídilo zpěvaččinu druhou nahrávku "21" a je více než jisté, že toto číslo není ani zdaleka konečné. Zdá se to neuvěřitelné, ale i celý rok od vydání se deska nehnula z Top 10 nejprodávanějších disků v USA i Velké Británie, ba co více, stále se vrací na první místo. Křehké, emotivní a upřímné zpovědi této mladé ženy zabraly na plné čáře. Desku rozeznívají veskrze klasické nástroje, soulové aranže a nepoplatnost dobovému mainstreamovému folkloru. Už nyní, v době neustálých propadů prodejů hudby, Adele překonala rekordy velikánů jako Pink Floyd nebo The Beatles, což jedině svědčí o její výjimečnosti.

Adele - Turning Tables (Live @ Royal Albert Hall)

---

Indie-synth-noise-pop-chillwave (haha) je v kurzu. Stejně tak je i projekt Neon Indian šikovného Alana Paloma. Od jejich veleslavného debutu "Psychic Chasms" stihli kromě slavných festivalů a vyprodaných klubů vloni na jaře i EP s The Flaming Lips a svůj televizní debut v show Jimmyho Fallona. Je jasné, že když má někdo takhle nehorázně našlápnuto, na druhou desku se opravdu čeká. A někdy i rozhodne. To jejich, v září vydané album "Era Extraña" mohl velice jednoduše být jenom z ostudy kabát. Stalo by se tak, pokud by byli třiadvacetiletý Polomo a jeho spoluhráči lenivci; namísto toho se ale snažili a rozhodli zkusit šlápnout vedle a - pro některé kupodivu - žádné lejno na podrážce se nestalo. Album je nápadité, ucelené, vyvážené, zábavné, (stále ještě) hravé a kromě mnoha dalších vychytávek i svým způsobem trochu atypické - tím, že z něj sálá čerstvá energie a zprostředkovává fůru radosti a ostatních víceméně blažených emocí. Chlapec se (zjevně) zamiloval a hraje mu to moc dobře, co víc si přát? Další desku v dohlednu.

Neon Indian - Polish Girl

---

Kapely, které se desku od desky neustále zlepšují, se většinou nepočítají hráběmi, a právě proto je třeba si Noah And The Whale hýčkat. Začínali jako příjemná indiepopová známost na jednu noc, za kterou se nestydíte, obzvláště pokud vezmete v potaz účast Laury Marling. Od jejího odchodu ale skupina vyměnila milou rozvernost za dospěláckou vážnost a zvukovou lascivnost za sebevědomou melancholii, která nezní ani za mák prvoplánově. Od rozchodové mrchopěvecké nálady výborného druhého alba se Noah And The Whale na "Last Night On Earth" posouvají ("And it feels like his new life can start, and it feels like heaven!") k rozmáchlým a vyzrálým indiepopovým opusům, ve kterých dávkují emoce ve stejné míře jako hitovost. Oproti "The First Days Of Spring", které bylo silné především jako celek, tentokrát rozbíjí nápady do skromnějších celků, které však na menší ploše neztrácejí na svém kouzlu, naopak rezonují o to silněji. Relativně krátká délka alba navíc potvrzuje silné sebevědomí kapely, která nelepí do kompaktního celku na poslední chvíli sepsaná béčka jen proto, aby se příblížila běžným stopážím. Noah And The Whale si jsou jistí v kramflecích, ví, co chtějí, a pokud se hodlají stejným tempem zlepšovat i nadále, čeká na ně indiepopová nesmrtelnost.

Noah And The Whale - L.I.F.E.G.O.E.S.O.N.

---