Nepsané pravidlo říká, že pilotní singl by měl být největší tahák na albu. Těžko odhadovat flašku whisky, kterou vychlemtal management Kelly Clarkson, když si zřejmě v těžké kocovině usmyslel zvolit za singl song "Mr. Know It All". Zklamal vás? No, nejste sami! Žádné extra plesání se nekonalo téměř na žádném světovém kontinentu. Miss Independent se sice ještě uráčila ke kroku zveřejnit údernější věc "What Doesn’t Kill You (Stronger)" ještě před vydáním placky, ale na propagaci už to nestačilo. A tak si asi většina obyvatelstva na modré planetě musí myslet, jaká to nebetyčná nuda, ta nová deska Kelly Clarkson, musí být. A to netuší, jak se mýlí.

Před vydáním pátého počinu první vítězky American Idol jsme s jedním kolegou zabředli v lehké debatě, že pokud Kelly Clarkson nezačne brnkat trochu něco jiného, než co dostali fanoušci nadávkováno na veleúspěšné desce "Breakaway" a pak na poněkud chladněji přijaté "All I Ever Wanted", půjde kouzlo jejího silného hlasu do kytek. Ani děti totiž nevydrží jednu pohádku poslouchat donekonečna. Ano, na poslední desce se Kelly opakovala. Byly tam záblesky něčeho jedinečného, ale vařilo se z už vyvanutého úspěchu. Ona se sice snažila mezi těmito dvěma kotouči prorazit s vlastní poněkud nezávisleji znějící hudbou, ale prodeje byly bída.

Skloubit mainstreamovost "Breakaway" a temnotu "My December" se podařilo Clarkson až na tomto albu. Nejznatelněji jde kompromis mezi oběma alby slyšet v songu "Honestly". Ohnivost, hněv a sentiment, který do písně vložila, ji jasně pasují na nejlepší, i když singlového vydání se zřejmě nedočká. Kandidáti jsou jinde. Mezi nimi je skladba "Dark Side", která mě sice irituje svým téměř ukolébavkovým začátkem a podivným pavzlykem, ale pak se klidnější sloky rozhoupou do vzletného refrénu, a to je zpěvaččina parketa. Na pilu tlačí i v písni "Let Me Down", která by se s trochou nadsázky dala nazvat tou nejtvrdší a svým rebelstvím mi nejvíce připomíná již zmíněnou éru "My December". Typický clarksonovský ječák zapojila zpěvačka na ON i v "You Love Me", která úplně kypí její energií. Zajímavým kouskem je počin "Einstein". Ten jsem si s dovolením poslechla už coby uniklé demo a díky Bohu kromě změny textu se nedočkal změny nálady. Dýchá z ní na mě jakýsi devadesátkový čmoud s rockovou gradací. Moc hezká záležitost.

A teď kámen úrazu celé desky. Balady. Kelly Clarkson byla přece vždycky ta zpěvanda, co měla pomalý fláky zmáklý do puntíku a teď skutek nejenže utek, ale vzal sebou všechny nápady, originalitu, chytrost a údernost, jež do nich vždycky vkládala. Country nasáklá "Breaking Your Own Heart" je ještě přetrpitelná, sice se neskutečně loudá, ale "Standing In Front Of You", i přes hezkou naivitu, nemůžu ani na desátý poslech dojet bez pocitu, že je to prostě příšerná nuda. Něco mi tentokrát v těch plouživých tónech chybí. Srdcem jsem nepřilnula ani k "You Can’t Win". Nějak se mi ta diblíkovská rozvernost k ní už nehodí, přece jenom bude Kelly třicet a ta písnička je moc utucaná a připomíná mi starší tvorbu Katy Perry. Co je ale úplně největší minela celé "Stronger" éry, je, že....

Tým i Kelly Clarkson samotná odvedli obří kus práce. Zřejmě se konečně dokázali dohodnout, aby Američanka nepůsobila jako vězeň vlastních písní, které ji po komerčním průšvihu s "My December" přiklepli. Album má v sobě přesvědčivost a je příjemné slyšet Kelly opět pevnou v kramflecích.