Björk vydává v těchto dnech po více než čtyřleté pauze novou desku, svou sedmou plnohodnotnou studiovku a první app-album všech dob. Celé to je součástí jejího multiuměleckého věděcko-vzdělávacího projektu, který se zaobírá tím, jakou roli v přírodě hraje hudba. Velkou. A "Biophilia" je tím nejzvučnějším důkazem.
Už nějakou dobu bylo jasné, že
Björk svým deskám věnuje více, než je na poli pop music běžné. A ona dělá pop music, i když říká, že celý pop je povrchní a že ona dělá
"folk naší doby". Má smlouvu s
major labelem, (když už teda, tak) chrlí singly podle kalendáře (tak jako ostatní takoví) a "někdo" jí
prcá do klipů i výběru singlů. Tato pětačtyřicetiletá paní ale i přesto ví, jak na ně. Umí si to nalinkovat. "Biophilia" je historicky prvním app-albem pro iPady, bravo, a pomůže naplnit tužby Björk "vyučovat" zábavnou formou. A je super, že čím více se nad tím displejem zamyslíte, tím více se dozvíte. Třeba o tektonických deskách nebo řetězcích DNA.
Album nabídne ve standardní verzi deset skladeb. Deset poezií lomených vědou s hudebním doprovodem vycházejícím z algoritmů, které
Björk našla při svém bádání v přírodě, strukturách Země nebo vesmíru a podobných jiných dimenzích. Všechny její poznatky ze studií, odborných i filozofických knih a dokumentů dále slyšíte díky
kombinaci elektronických a organických nástrojů. A jak to může znít? Neuvěřitelně výživně. Ale jen v případě, že jste ochotní nechat se vtáhnout. A jste i trpěliví.
Biophilia...
...vychází po čtyřech a půl letech od poslední desky Björk. Je to její sedmá studiovka za téměř dvacetiletou (sólovou) kariéru. Jak album vznikalo, o impulzech, tématech, podtématech, speciálních nástrojích a zhruba celý jeho příběh detailněji i s ukázkami jsem podrobněji už rozebíral, zde se proto zaměřím ryze na hudební složku projektu "Biophilia", tu desku.
Připadá mi, že "Biophilia" je svou vlastní vesmírnou látkou, která se naoko jeví jako nepřístupná, v nějaké
nebule. Říká se, že hudba je svým způsobem matematika. Paní Guðmundsdóttir se k té matematice postavila jinak a je obdivuhodné, že jí ty
počty vyšly. Každá skladba na albu je součástí pevně definovaného konceptu a každá má své odvozené interní schéma:
"Projekt zkoumá kosmos a jeho fyzikální síly s ohledem na vztahy mezi přírodními jevy a hudební strukturou".
© Inez + Vinoodh
Björk se zaobírá blesky, slunovratem, měsícem, vulkány, budiž. Je pravda, že vám některé ze skladeb můžou téměř
pokazit nejeden romantický večer, stejně tak je ale i pravda, že ve většině je ukrytý určitý a osobitý
hitový potenciál. "Virus", "Sacrifice" nebo "Cosmogony" jsou překrásnými kusy, sofistikovanými "popovými" skladbami, které dokazují nevyčpělý potenciál Björk. Rovněž i to, jak umí převést své věděcké poznatky v průkopnickou hudbu. Lehčí, srozumitelnější a prodejnější formou, protože témata personifikuje a promlouvá metaforami a k tomu si umanula, že zlomí klasické čtyřčtvrťové metrum, a tento rozmar používá jako další technickou možnost ("Moon" se skládá z něčeho jako soutaktí v 17/8 rytmu, které se opakují a variují v určitém vzorci, a těmito cykly opisuje měsíční fáze a efekt, jaký tím mají na Zemi). A nejspíše není vůbec potřeba zmiňovat, že se absolutně vyhýbá zaběhlé (nejen evropské) tonalitě.
Nahrávka je pestrá a vyvážená, jediné, co z ní dělá
homogenní hmotu, je hlas Björk, který se za léta dobarvil, ztmavnul. Různorodé pasáže a integrované cykly působí zlehka nahodile, jejich rigidita je ale (jak taky jinak) zcela určitě záměrem a součástí konceptu. Pasáže, jako je ten breakcore v "Crystalline" anebo ten
prasácký refrén v "Mutual Core" (jednom z nejlepších kousků na desce), si asi nijak jinak nevysvětlíme. To, že na desce znějí na míru zhotovené a zmutované nástroje, neznamená, že budou všude.
Tesla coil je jen v "Thunderbolt", vokodéry jen v "Dark Matter",
sharpsichord zase jenom v "Sacrifice". Harfu zaslechnete jen v "Moon", i když
Zeenu Parkins i v "Solstice". Žestě jen v "Cosmogony", té vlastní interpretaci o
teorii vejce, nebo slepice. Desku si produkovala téměř sama Björk a vznikala částečně na iPadu; asistovali jí zlehka Mark Bell a
Matthew Herbert, s produkcí pak vypomohli Damian Taylor nebo 16Bit. Se třemi texty vypomohl spisovatel a poeta Sigurjón Birgir Sigurðsson aka Sjón.
"Na albu 'Volta' jsem naříkala nad vším, takže 'Biophilia' je, jako bych řekla: 'Fajn, ale už si nemůžu stěžovat. Teď musím najít řešení.'" A já jí to žeru. Odpočítám-li celý koncept a finty, které z každého songu dělají něco nemravně nezvyklého, a odečtu-li i všechny ty nástroje a opomenu-li ty překrásné verše "Virus", zůstane mi hudebně moc pěkná a náročná deska, chtě nechtě, revoluční, na kterou se vyplatilo čekat. Kvůli těm devětačtyřiceti minutám hudby.
Pokud hledáte obyčejný pop (sloka, refrén, sloka, refrén, bridge, refrén, refrén), asi byste měli jít jinam, protože konvence se u Björk nekonávají. Nesnaží se jít dopředu, dělat ze sebe divnou a atypickou figurku, dělá si věci tak, jak chce. A myslím si, že
Björk směřuje tam, kde je Karlheinz Stockhausen, jeden z největších novátorů hudby, kontroverzní bytost minulého století, která experimentovala s elektronickou hudbou.
epilog
Chtěl bych jen ještě zmínit, že přiznávám, že jsem velkým obdivovatelem tvorby paní Guðmundsdóttir. Pokud vám přijde, že si tato deska tak vysoké hodnocení nezaslouží, co už. Dějí se horší křivdy a desítku u nás dostaly i větší sračky dle mého technicky horší, tematicky prázdné a obsahově ubožejší desky. "Biophilia" je pro mě, subjektivně, jedním z počinů letoška a nemám jí absolutně vůbec co vytknout. Pokud vám přijde jako blaf, můžete se třeba zkusit ohánět cifrou z metacritic, sepisovat monology o tom, jak je "celej music server" plný individuí a neprofesionálních analfabetů, můžete cokoliv...