Leicesterská partička Kasabian bývá poměrně často přirovnávána k Oasis. Tohle přirovnání je nešťastné, protože Kasabian s bratry z Manchesteru mají společnou tak maximálně velkohubost (především co se týče hudby). Jenomže oni si to můžou dovolit. Od debutového eponymního alba ušli dlouhou cestu, na které se z lehce nadprůměrné kytarovky etablovali na jednu z nejúspěšnějších britských skupin. Přestože se jako mnoho dalších jim podobných s velkou mírou nechávají inspirovat v hudbě šedesátých, případně sedmdesátých let, kombinují to s elektronikou a vytvářejí tak mix, který zní současně (koneckonců máme jednadvacáté století).

Tohle platilo především na předchozí nahrávce "West Ryder Pauper Lunatic Asylum", která Kasabian vyšvihla do první ligy, a víceméně to platí i na novince "Velociraptor!". Na té kapela začala pracovat minulý rok a autorsky si ji opět celou vzal na starost kytarista Sergio Pizzorno, jenž ji naplnil kompozicemi, kterými vzdává hold klasickým soundtrackům, Primal Scream, The Beatles... Moment! To vypadá, jako by se od minula nic nezměnilo. A nebo že by přece jen?

Tak nějak napůl. Do názvu alba si sice zvolili dravého dinosaura, ale bohužel ten jejich nekouše. Nebudu zastírat mírné zklamání z toho, že Pizzorno a spol. se tentokrát rozhodli zvolnit a natočit popovější nahrávku. Na druhou stranu navázat na "WRPLA" nebylo jednoduché a přes pár slabších momentů vzniklo album, které baví. Když se vrátím k onomu přirovnání k Oasis, Kasabian se svou čtvrtou deskou ukazují, že legendární britpopovku přerostli.

Největší síla "Velociraptor!" je v aranžích. V těch se Pizzorno doslova vyřádil, skoro každá skladba je plná orchestrálních vyhrávek a většina písní začíná nebo končí zmanipulovaným filmovým samplem, který je do nich zasazen jakoby odjinud. Příkladem je hned úvodní "Let's Roll Just Like We Used To", která by klidně mohla sloužit jako znělka k filmu. Album vlastně zní díky orchestrálním vsuvkám a podkresům mnohem víc soundtrackověji než předchozí "WRPLA". Tím je možná formace zajímavější, ale určitě ne lepší.

Nejlépe stejně dopadly skladby, ve kterých zní jako Kasabian. K těm vůbec nejlepším patří singlovka "Days Are Forgotten" se stadionovým refrénem a špinavým bluesovým rifem (škoda, že se na album nedostala verze, ve které hostuje rapper LL COOL J). Povedla se i "Re-Wired", která jakoby vypadla z repertoáru Gorillaz, zajímavý je i úlet Prodigy-hrající-psychedelický-rock v podobě "Switchblades Smiles". Zbytek alba tvoří spíše pomalejší skladby, z nichž zaujme balada "Goodbye Kiss", pocta Merseybeatu a také "Acid Turkish Bath (Shelter From The Storm)", ve které se potkávají Blízký východ a Ennio Morricone.

Proti tomu stojí otravná "La Fée Verte", která by měla asi připomenout The Beatles v období "Seržanta Pepře" (v textu se dokonce objeví "Lucy In The Sky"), ale spíš máte pocit, že posloucháte psychedelické blbnutí Rolling Stones na "Their Satanic Majesties Request". Stejně tak se nepovedla titulní "Velociraptor!", která zní až moc prvoplánově, i když fanoušci určitě budou rádi s kapelou na živých koncertech vyřvávat "Velociraptor / He gonna find ya / He gonna kill ya / He gonna eat ya."

Sergio Pizzorno je talentovaný skladatel a je škoda, že se až moc nechává unášet svou láskou k hudbě a někdy až příliš věrně kopíruje své vzory. Naštěstí vedle něj stojí skvělý zpěvák Tom Meighan, jenž získává stále větší charizma a dává skladbám tolik potřebnou tvář. Spolu s basákem Chrisem Edwardsem a bubeníkem Ianem Matthewsem (kteří se úspěšně drží stranou) tvoří těleso, které je na dobré cestě dosáhnout velkých věcí. Na "Velociraptor!" bohužel ještě znějí jako kapela, která si není jistá, jakým směrem se vydat, ale jsou rozhodnutí, že ať už půjdou kamkoliv, bude to minimálně zajímavé.