All Time Low jsou prototypem kapely, jejíž zrod a následné úspěšné působení na hudebním trhu zásadním způsobem ovlivnila vlna popularity zámořského pop-punku z přelomu tisíciletí. Na vrcholu sil tehdá byli Blink-182 nebo třeba New Found Glory - skupiny, jimiž se napříč Spojenými státy nechávaly inspirovat stovky začínajících muzikantů. All Time Low vytrvali a dnes jsou úspěšní. Jejich značka má zvuk. Desky vydávají v pravidelných dvouletých cyklech a kýžené odezvy se jim od fanoušků pokaždé dostane vrchovatě. Dokonce i od těch českých, ač živý kontakt s kapelou jim domácí podmínky dosud neumožnily.

Znamenitému koncertnímu interpretovi (dokonce tomu letos nejlepšímu) ale ještě chybí pořádný skok k tomu, aby dokázal proklouznout do vybrané společnosti Hoppuse a Gilberta - schází mu širší arzenál kvalitního studiového materiálu. Nové album "Dirty Work" má bolístku předchozího "Nothing Personal" - vyjma pár chytlavých rádiových hitů obsahuje kupu spíše průměrné, přeprodukované hudby. Rádoby dospělý kvartet umělců z Baltimoru se špinavé práce, k níž se zavázal, nakonec zalekl a sklouzl k ohraným tématům. Řemesla se pak chopili jiní a z pop-punku zbyl jen solidně vyumělkovaný party-pop.

Hledají se a jsou si toho plně vědomi. Upsání se velkému vydavateli Interscope Records (label Universalu) vneslo do hlav mladých (přesto už zkušených) muzikantů zmatek. Najednou nevěděli, co si s načatým tvůrčím procesem počít. "Změna vydavatelství byla jedna z věcí, která nás při psaní alba hodně ovlivnila. Bylo to stresující. Nevěděli jsme, kudy se vydat, a na nahrávce se to hodně projevilo," přiznal zpěvák Alex Gaskarth. Otevřenou sebereflexi je potřeba ocenit. Zachránit to celé mohla čísla z prodeje. Ale ani tahle kalkulace nevyšla. "Dirty Work" zůstalo daleko za posledním indie produktem a pozici nejprodávanější nahrávky nedobylo.

All Time Low měli možnost volby mezi serióznější prezentací vlastní muziky a posílením imidže pubertálních pacholků. Ať tak či tak, oba profily by fanoušci zřejmě přijali, jen kdyby viděli své hvězdy z desktopů sebevědomě kráčet po jasně vytyčené trase. Kapela si ale nakonec vybrala třetí možnost - komfort silného týmu za zády, s jehož přičiněním se "Dirty Work" v půli cesty zaseklo a nepomohlo interpretovi na jednu ani na druhou stranu.

Plkání o tanečních pitkách, lásce a sličných playmate, v tom si All Time Low libují. I s takhle lacinými texty se dá udělat nad poměry kvalitní nahrávka. "Dirty Work" jí mohla být, ovšem není. Odsouzena k rozháranosti byla už jen tím, že se na hudbě nějakým způsobem podílela hned šestice(!) producentů. Uf. Není divu, že se pak i sama kapela ve vlastní muzice ztrácí.

Buďme ale korektní - někdy může přemíra péče posluchače i docela solidně zabavit. Svižná první polovina má skvělé momenty. Hitové. Třeba "Do You Want Me (Dead?)", vypalovačka s náručí energie a po čertu chytlavým refrénem, jež pokračuje v tradici parádních úvodníků. Vzpomeňte na starší "Weightless" nebo "This Is How We Do" (btw., celá "So Wrong, It's Right" je prostě doposavaď top. Miluju na ní tu přirozenost, nestydatou nedokonalost melodického rocku). Všechno jsou to skladby určené primárně pro živá vystoupení. Takových mají All Time Low ranec, proto je fanoušci na koncertech hltají. Mám za to, že i "Dirty Work" bude znít o mnoho lépe v přímém kontaktu s publikem, kde dostane tu potřebnou přidanou hodnotu, jež jí byla, bohužel, vypreparována při/po nahrávání.

Bez "Dirty Work" jako celku se obejdu. Na druhou stranu se moc těším na to, že některé nové známosti opět vyzvu v budoucnu k tanci - to až se All Time Low rozhodnou vydat album největších hitů.