The Story So Far jsou fajn kapela. Nepřinášejí nic objevného, co byste v pop-punku šmrncnutém hardcorem ještě neslyšeli, ale naprosto dokonale splňují všechno, co byste od předkapely Blink-182 na arénovém turné mohli chtít. Svou hudbou nikoho neurazí, hlavní hvězdy rozhodně nezastíní. Vlastence potěší tím, že u nás strávili dva dny, a pochválí Prahu za to, jak dobře se tu bavili. A slyšet těch pár známějších singlů naživo, to taky leckoho potěší. Není těžké uvěřit, že někteří návštěvníci přišli v úterý večer jen kvůli nim.

Právě ti ale u jejich setu museli skřípat zuby nejvíc. Ačkoliv mají hned čtyři kytary, rozeznat, co na ně kdo hraje, bylo dost obtížné. Slyšet bylo převážně dunění bicích a vokály připomínaly spíš nerozpoznatelné štěkání než zpěv. Za to ale kapela nemůže, své nářky proto směřujme ke zvukaři. Nezbývá než doufat, že třeba Rock For People nebo agentura Conspiracy je příště doveze někam do klubu a věnuje jim patřičnou péči. Mnoho nových příznivců ale kvůli mizernému zvuku bohužel nejspíš v libeňské hale nenasbírali. Svět je nespravedlivý.

Oslíkem se tak dostáváme k hlavním hvězdám, pro něž se právě předchozí věta stala mantrou nejen při tvorbě písní, ale naneštěstí i v jejich osobním životě. Bez ohledu na jejich výkon na pódiu je naprostý zázrak, že spolu tito tři pánové znovu hrají. Kariéru jim přerušily nejen ublížená ega a odchod Toma DeLonga do Angels & Airwaves, na což zbytek osazenstva reagoval o poznání méně úspěšnými +44. Nezapomeňme ani na projekt Box Car Racer, i ten stál ve své době za pozornost. Stránky hudebních i bulvárních periodik v průběhu let obsadily titulky typu "Travis Barker spadl s letadlem a o vlásek unikl smrti", "Tom DeLonge se zbláznil a chystá film o mimozemšťanech" nebo "Mark Hoppus bojuje s rakovinou". A spousta dalších.

Jeden z těch veselejších ale zněl: "Matt Skiba neví, zda s Blink-182 bude pokračovat." Škodolibost stranou, náhrada z Alkaline Trio zafungovala nejen na nečekaně dobrém albu "California" a o fous horším "Nine", z něhož v Praze logicky a po zásluze nic nezaznělo, ale jak se mohli fanoušci přesvědčit naposledy na Novarocku 2017, tak i naživo. Kapela, která kvůli Tomovým vokálním schopnostem nikdy neměla zářnou pověst koncertního taháku, tehdy odehrála ukázkovou plamennou show hodnou headlinera takové přehlídky.

Skiba se ale i přesto miláčkem publika nestal. Coby náhradník měl nespravedlivou nálepku vetřelce, a proto když skupina oznámila, že se vrací v původní sestavě, pop-punk milující tátové a mámy od rodin byli u vytržení. Vždyť naposledy se u nás kapela ukázala v roce 2014!

Na sotva poloviční pódium, než jaké v O2 areně bývá zvykem, se trio dostavilo nakonec až o deváté večer. A zázrak se konal znovu, neboť turné se před pár dny muselo přeložit, protože bubeník Travis Barker se musel vrátit k manželce Kourtney Kardashian Barker kvůli operaci, a na chvíli tak byl ohrožen i pražský koncert. Mimochodem, pokud byste chtěli vědět, jaký je Travis jako člověk, a pochopit, proč právě tohle tak hořelo, vůbec nejlepší obrázek si o něm uděláte, když klidně jen kvůli němu budete koukat na fascinující a bizarní reality show "The Kardashians" na streamovací službě Disney+. Beze srandy.

Nadvakrát ztracený syn Tom DeLonge na scénu dorazil s kytarou odkazující k jeho vzorům - Fugazi, The Residents a T.S.O.L. neboli True Sounds Of Liberty - a na hlavě měl jako už tradičně svou kšiltovku obrácenou naopak. Mark Hoppus vystřídal kytar víc, nechyběly mu ale jeho ikonické černé brýle ani vlasy vyčesané nahoru. Zmiňovaný Travis Barker nepřekvapivě brzy po začátku show sundal tričko. Člověk by jim těch plus mínus padesát let vážně netipoval. První dva pánové odpustí, ale o nich ta kapela nikdy nebyla. "Chcete vidět něco cool? Tak sledujte našeho bubeníka," prohlásil basák a kolem hlavy mu omotal ručník, aby ukázal, že ten své triky umí i poslepu. A že jich bylo!

Profesionálním bubeníkům není třeba cokoliv říkat, ti dobře ví, že se o Barkerovi nemluví jako o nejlepším bubeníkovi současnosti pro nic za nic, ovšem i pokud coby naši čtenáři na žádný nástroj nehrajete a zajímá vás, co na něm, respektive na Blink-182 celý svět vidí, pak vězte, že existují i alternativní způsoby, jak tomu přijít na kloub. Třeba si zapněte na PlayStationu hru "Guitar Hero" nebo "Rock Band" a zkuste po odehrání několika písniček jiných interpretů přejít na pasáže na bicí právě v hitech této formace. Okamžitě uvidíte, jak obtížnost stoupne a jak obrovsky náročné kousky potetovaný hudebník vytváří. A to je to přitom jenom simulace!

Kdyby celý koncert kamery zabíraly pouze Travise Barkera, úplně by to stačilo. Ony ale měly i spoustu dalších možností, co snímat. Vizuální možnosti, kterými kapela doprovázela své více či méně hitové kousky, byly až nečekaně široké. Obrazovka za kapelou promítala vizuály odkazující se nejčastěji na konkrétní videoklipy, například hned v "The Rock Show" to byly barvy semaforu odkazující na klíčové album "Take Off Your Pants And Jacket" z roku 2001, ve "Feeling This" se na projekcích objevily mříže odkazující na vězení ze stejnojmenného videoklipu a v "Up All Night" to byly černobílé vizuály, neboť právě takto se graficky znázorňovala tato píseň v období desky "Neighborhoods" z období jejich prvního reunionu v roce 2011.

Vzduchem létaly rachejtle, jiskry, role papíru i konfety, skupina používala dým, plameny, pohybovala světelným parkem dle libosti a v "Aliens Exist" využila i velmi příhodné zelené lasery. Dokonce se nafoukla i ikonická dodávka s blikajícími světly a blondýnkou z důležitého alba "Enema Of The State". A třeba v České republice v rádiích vůbec nejhranější skladbě formace, baladě "I Miss You", zaúřadovaly také stroboskopy. Ten rockovější finiš, kdy právě za divokého bílého blikání skladba končila ve chvíli, kdy Mark byl na kolenou, Tom měl zeširoka roztažené nohy a Travis visel i se svými bicími u stropu, bylo tak památným momentem, že právě tento výjev se mnohým fanouškům zapíše do paměti asi už navždy.

Zvuk nebyl ideální, pár nástrojů, například klavír a různé elektronické drobnosti byly puštěny ze záznamu, ale nebylo to výjimečně nic, co by dojem z koncertu výrazně zhoršovalo. Když totiž jdete na Blink-182, nemůžete očekávat, že budou znít tak uhlazeně a sehraně jako z desky. Vždycky je to o poznání punkovější a špinavější a vokální schopnosti zejména DeLongea nikdy nebudou kdovíjak vysoko. A že místo správné intonace si radši pohlídají, aby i v pokročilejším věku dokázali zahrát zrychlenou verzi "Happy Holidays, You Bastard", která zní jako z jejich začátků, kdy vydávali dnešní optikou už překonaná a obtížněji poslouchatelná alba, jako byl debut "Cheschire Cat" z roku 1995.

Z něj sice nic nezaznělo, ale do dávné minulosti se skupina vydávala alespoň svým pubertálními průpovídkami, kterými své tříakordové hymny prokládala. Jako protiklad k žertování o orálním sexu, nahé mámě a komentování cedulí s nápisy typu Masturbace a Blink-182 jsou tím, co pro mě znamená mládí, případně Anální sex zdarma, to působilo od pánů v letech trošku zvláštně, jako určité vyvážení tomu se pak Mark rozpomněl na svůj boj s rakovinou, který se stal úvodem ke skladbě "Adam's Song".

A tím se oklikou dostáváme zpátky na začátek. Finální čtveřice hitů obohacená o úryvky cizích songů byla samozřejmě jedním z vrcholů vystoupení, ale to skutečně důležité je, že vůbec bylo na koho jít. Po těch letech katastrof tak v roce 2023 sledujete kapelu, u které je každý z tria muzikantů obrovsky výraznou osobností a vidět je na jednom pódiu je velký zážitek.

Bez ohledu na to, že jejich výkonu lze vyčítat intonační a zvukové nepřesnosti, byl koncert Blink-182 především splněným snem pro všechny fanoušky pop-punku. Samozřejmě, že žánr je dneska jinde a kdo jde s dobou, sleduje na velkých pódiích Yungbluda a na těch menších třeba Courage My Love, ale účast na koncertě legendární trojice byla hlavně o podílení se na velké společenské události. O příslušnosti ke komunitě. O nerdech a outsiderech, kteří sice vyrostli, ale v jádru zůstali stejní. A kterých bylo tentokrát na jednom místě tolik, že až po strop zaplnili O2 arenu. O tom to celé bylo. Bylo skvělé u toho být. I když je to jen jednou za deset let.