Návrat Vltavy loni doprovázelo velké nadšení fanoušků. Jaké máte ohlasy teď, rok poté?

Koncerty vypadají atmosférou skvěle. Lidi, kteří na nás přijdou, jsou spokojeni, což nám dělá radost. Ale pro budoucnost Vltavy bude důležité, jestli se vytvoří nová klientela. Zatím to vypadá nadějně. Kromě lidí, které nás znali v minulosti, se objevují noví, mladí lidé, kteří neměli šanci nás koncertně zažít. Nechci to zakřiknout, ale věřím, že tenhle trend bude pokračovat.

Nezapochyboval jste nikdy nad tím návratem?

Já jsem si své pochybnosti vyřešil před tím, než jsme návrat uskutečnili. Teď už z něj mám jenom radost. Vím, že jsem udělal jedno z nejlepších rozhodnutí svého života.

Na Vltavu během těch sedmi let nečinnosti usedl pel legendárnosti. Člověka napadne, jestli se obnovením kapely nezkazí něco hezkého...

Ano, to říkáte přesně. Já vůbec neměl v úmyslu se k té legendě vracet. Moje původní představa byla taková, že se bude jednat o úplně jinou kapelu. Ale potom jsem zjistil, že jsou dodneška skladby, které bych chtěl mít v repertoáru i v souboru, který by se jmenoval úplně jinak. Byly by to skladby, které jsem hrál s Vltavou. Uvědomil jsem si, že nemám důvod se od minulosti nějak odkrajovat, distancovat. Naopak jsem se rozhodl, že se k ní přihlásím. Je velká výzva nezklamat, ten závazek slavné minulosti alarmuje k nějakým lepším výkonům. Já to přijal dospěle. Nejdu do toho nostalgicky, ale má to znamenat i něco pro budoucnost. Chci pokračovat tvůrčím způsobem.

Což se děje, protože jádro vašich koncertů tvoří nové písničky z připravované páté studivé desky. Nakolik se jedná o hotové tvary a nakolik mají blíže spíše k demoverzím?

Slovo demoverze mi evokuje něco, co není hotové. My hrajeme skladby, které jsou hotové, nicméně v sobě obsahují prostor pro improvizaci, nějaké uchopení toho tvaru. Rozhodně to nejsou konzervy, které by se hrály od A do Z tak, jak budou na desce. Žijí s publikem - podle toho, jaká je nálada v sále, na pódiu.

Plánujete se do nich ve studiu ještě nějak výrazně pouštět, nebo je fanoušek najde na desce zhruba v takové podobě, jakou zná z koncertů?

Největší radost je se do skladeb pouštět a vkládat do nich něco nového. Vymýšlet si, tvořit. To je nejvíc, co se dá zažít. Takže to v rámci finančních a časových možností děláme.

Mně se nové písničky - tedy v koncertní podobě, protože studiovou zatím neznáme - zdají jednodušší, než vaše produkce v devadesátých letech. Na "Marx, Engels, Beatles" nebo "Když bozi zestárnou" jste hodně využili možností studia a dost si s písničkami vyhráli…

To jedině vítám. My určitě budeme rádi, když repertoár, který předložíme, nebude klást žádné překážky k jeho přijetí.

Máte pocit, že starší repertoár kladl?

Jo, některé starší skladby jsou dost zašifrované.

A je to na škodu?

Na škodu písniček to není, já jenom konstatuji. Zašifrování vede k tomu, že počet lidí, kteří se na to mohou napojit, je menší.

Chcete teď oslovit širší publikum?

To není cíl. Konvenuje to s nějakým lidským vývojem. Dospělý člověk, který si vyřešil nějaké svoje problémy a našel sám sebe, se nepotřebuje vyjadřovat zašifrovaně. Mluví k základním otázkám života normálně.

Stejně mluvil John Lennon ve svém posledním rozhovoru z roku 1980. Říkal přesně to samé co vy a dokonce poznamenal, že by některé své slavné starší písně přetočil.

(směje se) Já bych také možná něco přetočil. Ale spíš mne baví vytvářet něco dalšího, nového. A být v souladu s tím, co se stalo v soukromé životě mne i ostatních kluků z kapely. Myslím, že aktuální výraz kapely vyjadřuje lidský vývoj jejích členů. Já si samozřejmě stojím za všemi alby skupiny. Ke všemu, co jsme kdy udělali, byl nějaký důvod. Představte si písně jako cibuli, k jejímuž jádru se snažíme dostat. Hledáme nějaký archetyp písní, něco na způsob lidové písně. Taková lidovka není složitá, ale má v sobě nějakou pravost. Skoro až něco objektivně existujícího. Není to jenom popěvek

Co to znamená ve vztahu k nové tvorbě?

Že v jednoduchosti je krása!

Liší se dnešní princip skládání od principu, který jste ve Vltavě uplatňovali v devadesátých letech?

Průběh vzniku písní byl a je takový, že musím nejprve s něčím přijít. Na začátku mám text nebo nějakou harmonii a jdu s tím do kolektivu. Rozdíl je v tom, že teď pracuji v tandemu s Peterem Binderem a až potom předstoupím s něčím před kapelu. Je to takový systém Paul McCartney - John Lennon.

Vltava - Všechno prohrát, jít a pohoda

Jak se dnes ohlížíte za deskami Vltavy? Když byste si vypůjčil hodnotící stupnici ze školy…

Čím je odstup větší, tím méně se mi chce něco hodnotit a dávat na stupnici. Jak už jsem říkal, každá deska měla své místo ve vývoji skupiny. Nejde žádnou vynechat, nebo ji dát níž. Bez desky první by nebyla čtvrtá. To je takhle podmíněno. Nicméně stejně mám nejraději poslední desku "Když bozi zestárnou".

Vadilo vám hodně, když jste i v období "Bohů" byli označováni za zvířátkovou kapelu?

Jo. Zploštěné vnímání naší kapely na zvířátkovém půdorysu mě určitě mrzelo. Ale je každého věc, co si v tom dovolí najít.

V televizním pořadu Ladí neladí z roku 2002 jste řekl, že problém vidíte v kopírování toho, co se napíše v časopisu Rock & Pop (v devadesátých letech ústřední hudební periodikum v Česku - pozn. aut.). Pak se toho prý chytají další lidé, novináři a média a obraz zvířátkové kapely je na světě. Myslíte, že tenhle princip funguje i dnes, jedenáct let poté?

Určitě. Princip papouškování se ještě posílil internetem. Sleduji to už jen s určitým pobavením, ale je to fascinující. Třeba na Wikipedii někdo použil citát z jednoho z tisíce článků o Vltavě a napsal, že "styl kapely balancoval mezi popem a kýčem". Prosím, ať to je exotický názor jednoho člověka. Ale dneska to funguje tak, že se to jenom opakuje. Co je to Vltava? Podívám se do Wikipedie. Aha, její tvorba balancuje mezi popem a kýčem. Tak to napíšu taky… Čili já se už vůbec nezabývám tím, co kdo o nás píše. Je mi to úplně jedno.

Máte pořád doma ten odýhovaný sekretář z bazaru, který se objevil na obalu "Když bozi zestárnou"?

Nemám. Přestěhoval jsem se a nábytek někomu věnoval.

Máte přehled, co s ním dnes je?

Mám dojem, že slouží nějakému fundusu nábytku. Tuším, že hraje ve filmech.

V rozhovoru pro zmiňovaný Rock & Pop v dubnu 2000 jste na jeho adresu řekl: "V té dýze, v těch součcích a létech dřeva jsem se nechal inspirovat při hledání obrazů. Do skříně jsem si chodil procházkou do nejrůznějších krajin a narážel na obličeje podivných bytostí, které ožívaly." Kam dnes chodíte pro inspiraci, když sekretář hraje ve filmech?

Sekretář byl jenom příklad, na kterém jsem chtěl ukázat, že inspirace je všude. Pokud je tedy člověk otevřený tomu ji hledat.

Na deskách Vltavy jste čas od času umisťovali nějakou tu předělávku, třeba "Jen pro ten dnešní den" z prvorepublikového filmu "Kristián", nebo znělku z "Třiceti případů majora Zemana". Chystáte pro nové album také nějakou coververzi?

Teď ne. Nová deska bude jenom původní repertoár.

Přesto - na desce "Marx, Engels, Beatles" z roku 1998 jste měli coververzi židovské balady "Mayn Rue Plats", která rozhodně nepatří mezi československé evergreeny. Kde jste na ni přišli?

Svého času jsem se zajímal o styl klezmer a dostala se ke mně deska nějaké newyorské kapely. Byl to pouliční band a hrál tu příšernou hudbu s uječeným klarinetem. Ale jako démant se tam vyjímala jedna komorní skladba, nazpívaná krásným hlasem. Na první poslech mě oslovila a já od prvního okamžiku toužil ji hrát.

"Mayn Rue Plats" byla v jidiš, vaše nová píseň "Kristuša Maria" je zase ve slovenštině. Jak vám šla přes ústa?

Se slovenštinou nemám problém, protože jsem se rozhodl rezignovat na správnou výslovnost. Řekl jsem si, že to nebudu řešit a že budu zpívat tak, jak se mi to bude líbit. Nebudu skládat zkoušky ze správnosti vyslovování slovenského jazyka. Text napsala Jana Hanáková, moje kamarádka z divadla Sklep, která je po mamince Slovenka. Já si u ní ten text objednal na základě někdejšího okouzlení zvukovosti slovenštiny a krásných slovenských slov, kladených za sebe. Chtěl jsem něco takového zpívat - darčeky od mamy, jabĺčko… Chtěl jsem si tu slovenštinu užít.

Zdá se, že máte pohromadě docela dost nových písniček, možná i na dvě desky. Budete dlouho vybírat, které na novinku umístit?

My tu desku máme už hodně rozpracovanou, je vlastně před dokončením. Už teď vím, že na ní bude třináct nebo čtrnáct písniček. Protože tvoříme průběžně, chystá se zároveň materiál pro další období. Ale to teď není aktuální. Nevím, jestli k tomu zajde za rok, dva nebo tři. Ale líbí se mi pěstovat prostředí, ve kterém se pořád něco děje. Nová deska bude trošku tematická, k mému překvapení drží dost při sobě.

Najdeme tam nějaký koncept, leitmotiv?

Leitmotiv tam určitě bude. Ale jaký? To bych nechal zatím jako tajemství.

A co název, který vám pomáhají vymyslet fanoušci?

Název už máme, ale souvisí právě s tím leitmotivem, takže bych to ještě uchoval. Ještě nenastal den D, který přijde 10. října. Už předtím se určitě bude vědět, jak se deska jmenuje, ale tento den proběhne křest v Paláci Akropolis. A zároveň bude album uvedeno na trh.

Obal bude opět tvořit studio Aleše Najbrta?

Řešili jsme to s ním a vypadá to, že ano.

Máte nějakou vizi, jak bude vypadat, nebo to necháte na jeho invenci?

Já mám vždycky nějaký nápad, ale pak to nechám úplně na jeho invenci (směje se).

Co třeba nápad se stíratelnou stříbrnou fólií, která zdobila publikaci o studiu s názvem "Život Štěstí Překvapení"?

Já tu knihu znám, neboť jsem ji dostal. Ale to stírání se mi nelíbí, protože špiní ruce. Je to takový háklivý na zacházení. Uvidíme.

Vltava - Holčičina hnízda

V době, kdy Vltava končila, jste připravoval písničky na její novou desku, případně na sólové album. Dožily se nějaké songy z té doby dnešních dnů?

Dožily se dvě. Jsou to písně "Já už dělat nebudu" a "Prodává se kytara". Obě měly symboliku konce - prodáváme nástroje, končíme. Ukázalo se však, že nebyly jenom časové a že mají přesah dodnes.

Zároveň jste plánoval samostatný projekt. Slyšel jsem historky o tom, jak jste se hádali s vydavatelstvím, kde písničku zkrátit, kde přidat ještě jeden refrén…

Jo, to byla asi běžná praxe, jíž čelila většina lidí, kteří měli chuť něco dostat do rádia. Směrem k mé osobě to nebylo nic výjimečného. Měli systém vybírání a schvalování hitů a určování, do kolika vteřin musí začít zpěv.

Tuším, že do patnácti.

Do šestnácti (směje se). V té době jsem už skládal s Peterem Binderem. Pokoušeli jsme se pochopit, jak to tedy funguje a co je správné a co ne. Ale nepodařilo se nám najít společnou řeč. I když jsme byli velmi otevření, nepochopili jsme to.

To bylo ale znamení doby, ne?

Vydavatelství byla tehdy hodně napojená na rádia a zajímalo je pouze to, jestli deska bude obsahovat takzvaný radiohit. A jestli ten radiohit bude splňovat parametry radiohitu. Snažili jsme se dopátrat, jak ty parametry vypadají. Vydavatele vůbec nezajímalo, o čem naše písničky jsou, ale jenom to, jestli je mezi nimi radiohit a jestli v něm začíná zpěv do šestnácti vteřin. Nešlo o vydání desky jako takové, ale o shodování se na parametrech radiohitu. Lidé se věnují neuvěřitelným věcem!

Takhle kapitola vyšuměla, že?

Přesně tak, nás už to potom tak nějak přestalo zajímat.

Na tyhle experimenty navázala spolupráce s Anetou Langerovou, viďte?

Vy jste neskutečně dobře informován... Byl jsem na vydavatelství nabízet ty písničky, a když jsem s nepořízenou odcházel, doslova mě zastavili na chodbě. Akutně sháněli texty pro Anetu.

Jak ta spolupráce probíhala?

U její první desky to nebyla žádná spolupráce. Text vznikl na objednávku vydavatelství. Anetu jsem viděl jenom tehdy, když jsem jí přinesl hotový text a ujistil se, že je srozuměná s tím jej odzpívat. Pak jsme se potkali ještě ve studiu, když to zpívala. Nebyla to žádná spolupráce. Nebyl ani čas něco řešit, deska vznikala pod velkým časovým tlakem. Až při jejím druhém albu jsme měli možnost hledat, o co jí vlastně jde a co by chtěla dělat. Ale první deska? To bylo jenom řemeslo.

Chápu, každý potřebujeme platit složenky.

Samozřejmě. Já jsem velmi rád, že k něčemu takovému dochází.

S tím souvisí i vaše hraní v televizních reklamách, že?

Neznám člověka, který by dělal reklamu z lásky k reklamě. Reklama se dělá pro peníze.

Řešil jste někdy morální rozpor, jestli jste do některých reklam skutečně měl jít, nebo se nic takového nekonalo?

V reklamách, které jsem dělal, morální rozpor nespatřuji. Ale jsou rovněž nabídky, které jsem odmítl. O těch se ale nebavíme. Ty, které jsem přijal, jsem v sobě morálně neřešil.

Během let, kdy Vltava nefungovala, jste kromě psaní textů pro Anetu a hraní v reklamách působil i v různých seriálech nebo filmech. Rýsuje se v tomhle ohledu něco nového?

Ano, ale nechtěl bych to zakřiknout.

Velkou roli jste měl ve filmu "Tobruk". Čím si vykládáte, že zatímco u nás byl přijat veskrze vlažně, v zahraničí sklízí jednu cenu za druhou?

To, že je nějaká činnost u nás přijata vlažně, je asi fenomén. Ale apriori to neznamená, že ta věc musí být nutně kvalitní. Nicméně v případě "Tobruku" tam asi nějaká kvalita být musí, protože ten film boduje všude po světě a oslovuje i lidi úplně jiného mentálního ražení a jiné kultury. "Tobruk" klade spoustu otázek. Kdo je trošku vnímavý, toho zaujme. A nemusí nic vědět o historii a zajímat se Českou republiku a její vojáky v Tunisu. Myslím, že je to nějaká základní lidskost, co se podařilo do filmu dostat. Navíc - já mám u filmů rád závěry. A konec "Tobruku" je působivý, něco dělá s duší člověka.

Přiznám se, že jsem měl s vaší rolí dlouho problém. Měl jsem vás zafixovaného ze seriálu "Gynekologie 2" nebo pořadu "Na Stojáka". A najednou jste hrál takový záporný charakter...

Já se vám vůbec nedivím. Jestliže mě znáte většinou z komických výstupů, tak to nějakou dobu trvá. Ale to je jenom setrvačnost. Kdo mě nezná nebo se mnou nemá spojenou žádnou představu, to přijímá, jak to leží a běží. Jsem velmi rád, že tomu charakteru věří třeba v Sýrii, kde jsem byl na promítání. To mě těší.

Vltava - Orloj viděl chlapec

Roberte, kde dnes vidíte Vltavu ve své délce od Šumavy po Mělník? Jste spíše na Orlíku, nebo se už blížíte Praze?

(směje se) Taková sugestivní otázka... Neodkážu takhle přemýšlet. Nejraději mám řeky u pramenů, což se o Vltavě říct nedá. Hrajeme už hrozně dlouho. Ale líbí se mi prameny, kde něco čerstvého vyvěrá ze země. Tam bych chtěl tu skupinu vidět napořád.

V čem vidíte největší rozdíl mezi Vltavou z devadesátých let a Vltavou v roce 2011?

Uběhlo deset let. Rozdíl tam je, ale že bych měl potřebu ho nějak pojmenovávat? Snad mě to ještě víc baví. Myslím, že si hraní víc užívám. I proto, že jsem zjistil, že bez toho dokážu žít. O to lepší je si to pak vzít do života nazpět a cítit se bohatý, ale beze strachu.

V devadesátých letech jste ho měl?

Než se skupina rozjede, trvá to strašnejch let. A potom to už vypadá jako nevýstupní vlak, jako past. Představa, že takhle musím už do konce života fungovat. Je to děsivý, ale zároveň se člověk bojí o to přijít, protože nemá představu, jak bez toho bude žít. Myslí si, že mu to bude hodně chybět. Já pak ale zjistil, že to jde, protože jsou i jiný věci. O to příjemnější je to zase provozovat, protože to ke mně patří. Posiluje mne však zjištění, že umím žít i bez Vltavy. Cítím se tak šťastnější. Jinak se kapela proměnila hudebně a mám dojem, že je hudebnější než předtím. Je v ní více hudby než konstrukce.

Ve Vltavě někdy byla konstrukce?

Někdy ta hudba mohla působit vykonstruovaně, teď je přirozenější. Ale to jsou všechno jenom slova. Přijďte na koncert, kupte si desku a vnímejte to srdcem a ne přes rozum. To stejně nikam nevede.

Před třemi lety jste pro Týden prohlásil, že rozhovory moc nemáte rád: "Jsem pak totiž jen výjimečně spokojený s výsledkem. Vina je ale pouze na mojí straně. Zkouším s tím něco dělat." Takže - udělal jste s tím něco?

(směje se) Asi ne. Spíš jsem se smířil s tím, že je to tak, jak to je. Jestli má někdo možnost se z rozhovoru něco dozvědět, tak se to dozví. A když se něco nepovede, svět se nezboří. Jinak jsem rád, že je možnost tímhle - promiňte mi ten výraz - kanálem něco sdělit veřejnosti. V tomhle se chovám pragmaticky.