Bryan Adams se aktuálně nachází v jakémsi mezidobí. Zmíněné akustické album má již dávno za sebou a před sebou naopak turné a období, kdy bude vzpomínat na svoji veleúspěšnou desku "Waking Up The Neighbours", která vyšla přesně před dvaceti lety a kterou připomněl hned na úvod songem "House Arrest". Jakoby se chtěl vrátit zpět o těch dvacet let, připomenout lidem, proč byl označovaný za rockera, připravil představení, které nebylo show, ale poctivým rockovým koncertem. Z celé koncepce doslova sálalo: zapomeňte na pozlátka, na překombinovaná pódia, bohatýrské světelné parky, tady jde především o muziku, o velkou energii a řádnou hitovou nálož.

Diváky tak přivítalo naprosto jednoduché pódium, nad kterým viselo pár světel, málokdy svítících jinou barvou než bílou a jediným prvkem, který bránil tomu, abychom se všichni v čase přenesli o několik desítek let zpět, byla obrovská promítací stěna za pódiem. Na ní před koncertem běžely vzkazy z Twitteru, takže všichni mohli číst vzkazy fanoušků z haly, ze světa i vyhrožování změnou programu, a sice že se místo původně ohlášeného Bryana Adamse dočkáme jiného Kanaďana - Justina Biebera. K tomu pochopitelně naštěstí nedošlo.

Syrovost koncertu na pražské obecenstvo zřejmě zafungovala, nebo možná to byla prostě Adamsova muzika a jeho entuziazmus. Tak jako tak, jak jsem v několika posledních letech žehral na apatii českého publika, po koncertech Simply Red, Lenky a nyní i Adamse to vypadá, že se lidé konečně zase chodí na koncerty také bavit. V neděli už druhá písnička "Somebody" celou halu rozezpívala a Adams se staral o to, aby tomu bylo i nadále. Jen málokdy ji dopřál chvilku odpočinku a bylo jen málo chvil, kdy ruce přítomných netleskaly, plocha před pódiem neposkakovala a kdy lidi nezpívali spolu s ním. Ten měl navíc v ruce ještě jeden trumf, respektive dva - dva mikrofony na okrajích pódia, které hojně využíval.

Mám pocit, že v posledních letech sklouzl Bryan Adams do jakési škatulky změkčilých rockerů, ale kdo byl v neděli ve vysočanské aréně, si už na to ani nevzpomene. Společně se čtyřčlennou kapelou, kde samozřejmě nemohl chybět jeho dlouholetý parťák Keith Scott, sázel kanadský zpěvák jednu svižnou písničku za druhou. Obzvlášť kombinace "18 'till I Die", "Back To You" a "Summer Of 69'" byla doslova vražedná a skvělá zároveň. I díky tomu měl koncert neuvěřitelný spád a lehké zvolnění přišlo až na samotném konci, především v závěrečné akustické sérii, kterou zpíval Adams už sám. Mimochodem, zvolil na dnešní dobu velmi neobvyklý koncept bez přídavků a troufnu si říct, že ona velmi hlučná pauza, někdy neúměrně natahovaná, vůbec nikomu nechyběla. Atmosféra byla totiž skvělá po celou dobu show, a tak to vlastně nebylo ani potřeba.

Pražská zastávka turné měla i jednu specialitku. Písničku "Heaven" osobně věnoval Bryan Adams Tereze Maxové, respektive její nadaci. Ta si samozřejmě nenechala koncert ujít, a nejenže z publika pozdravila diváky, ale především mohla sledovat při této skladbě projekci s fotkami jejích dětí.

Bryan Adams sice za těch pět let, co jsme ho u nás neviděli, viditelně zestárl, ale pouze vzhledem. Muzikantsky je naopak lepší a mladší. Koncert oholený na kost, návrat k rockovější minulosti způsobil, že se mi tentokrát líbil ještě víc než ten předchozí a troufnu si říct, že nejen mně.