Ještě než se ale dostali ke slovu Simply Red, úřadovali na pódiu Embassy - docela slušná česká čtyřčlenná kytarovka, jejíž kořeny můžete hledat u Ewy Farne, kterou nějaký čas doprovázela. Zahráli několik svých songů a nutno podotknout, že u toho měli i zůstat, protože ve chvíli, kdy začali mrvit (vězte, že to je to nejslušnější slovo, co mě napadlo) "Anděla" Karla Kryla, byl veškerý pozitivní dojem ten tam.

To byla snad ale jediná a tím pádem poslední negativní věc celého večera. Ve chvíli, kdy nastoupili Simply Red, bylo vše zapomenuto. Letošní koncert, ačkoli měl takřka tu samou náplň jako ten loňský, tedy především hity, byl v mnoha ohledech skromnější, o čemž koneckonců vypovídal nejen výběr místa, ale také to, že skupina přijela pouze v sedmičlenném složení, a nechala tak doma například i doprovodné vokalistky. Hudbě Simply Red to ale v žádném případě neuškodilo, snad možná i naopak.

Dalo by se říct, že skromnější bylo i celkové pojetí, bez nějakých speciálních efektů a dokonce i bez videoprojekce, což se někomu nemuselo líbit, nicméně i to v důsledku přispělo k velmi sepjaté atmosféře. Druhou věcí, která se na ní podepsala, byl výběr a hlavně seskládaní jednotlivých písniček. Máte-li po ruce tolik hitů jako tahle parta, je to v podstatě hračka. Za tu dobu, co skupina koncertuje, se navíc bravurně naučila, jak tu svoji stylovou mozaiku poskládat do efektního obrazu - nejprve pomalejší věci, pak postupně přidávat na tempu i energii a v poslední chvíli opět ubrat.

Tak nějak jednoduší byla i scéna, které tentokrát vévodily čtyři "palmy" z nichž každá nesla devět reflektorů. Výsledek? Velmi efektní i efektivní nasvícení pódia. Když se navíc zhruba v polovině koncertu snesl dolů závěs za pódiem a objevila se další část světelného parku zavěšená na dvou obloucích klenoucích se přes celé pódium, bylo jasné, že ve finále Simply Red bývalou Sportovní halu pořádně rozsvítí a bude hrát všemi barvami. A tak se i stalo. Z počátečního leckdy monotónního ladění se ve výsledku stala extáze všech light designerů.

To všechno ale není tak podstatné, jako to, že se proměnil do velké míry i frontman a jeden čas i jediný stálý člen skupiny Mick Hucknall. Jako by za posledních několik let vystřízlivěl z určité velkohubosti a nabubřelosti. V neděli tak na scéně stál člověk pohodový, uvolněný, chvílemi vtipkující, nezvykle skromný až pokorný, ale stále famózně zpívající. Nějakých padesát let na něm rozhodně nepoznáte, a pokud jej budeme srovnávat s lidmi, jako je Tina Turner, Paul McCartney nebo Elton John, klidně může ještě nějaký ten čas křepčit na pódiu. Jeho vyšší věk je poznat snad jen z fotek. Dokonce jsem měl pocit, že působil tentokrát daleko svěžeji než před pěti lety.

Celý koncert jde jen těžko popsat, nějak mi totiž docházejí superlativy, nicméně něco napovědět může i to, že už jsem hodně dlouho nezažil tak výborné publikum. Lidi, kteří si v neděli našli cestu do holešovické haly, se neostýchali hojně zpívat, o což je Hucknall žádal hned na začátku, ba ani zatleskat, zvednout ruce, tancovat nebo zaburácet třeba i uprostřed písničky. Mezi jednotlivými songy pak proměnili halu v bouřící kotel. Bravo, už jsem se obával, že jsme se my Češi zapomněli spontánně bavit.

Přiznám se na rovinu. Vůbec nechápu, proč chtějí Simply Red končit s koncertováním. Chápu, že je lepší končit na vrcholu a že za to čtvrtstoletí toho mohou mít plné zuby, nicméně pokud to někomu zpívá a hraje takovým způsobem, jaký předvedli v neděli, a mají navíc takovouto odezvu, je to vyslovená blbost. Mick Hucknall se během několika let zbavil zmíněných nectností, a tím pádem zbyla pouze neskutečná energie a skvělá muzika zasahující do všech možných žánrů. Nezbývá tedy doufat, že si to tihle pánové ještě rozmyslí a "Farewell Tour" bude trvat ještě dalších pár let. Ideální by ale bylo, kdyby svoje rozhodnutí po nějaké menší pauze zcela přehodnotili. Troufnu si napsat, že bychom jim ten nápad s posledním turné rádi ještě odpustili.