Pusťte si "Rome", zavřete oči a vraťte se spolu s Brianem "Danger Mousem" Burtonem do časů, kdy se kolty nosily zavěšeny proklatě nízko, prérií se proháněl hodný, zlý a ošklivý Clint Eastwood a do toho hrála hudba Ennia Morriconeho. V hlavních rolích Jack White a Norah Jones.
Známé pořekadlo zní:
"Řím nebyl postaven za den," a na projekt "Rome", za kterým stojí především hvězdný producent a hudebník z Los Angeles Brian "
Danger Mouse" Burton a který vznikal pět let, to platí doslova. Říkám
především Burton, a nechci tím snížit přínos ostatních spolupracovníků, ale tohle je hlavně Burtonův vysněný projekt. Jak už název napovídá, nahrávka vznikala v Římě. Nutno podotknout, že v tichosti, protože až do loňského podzimu o ní kromě samotných muzikantů nikdo nevěděl. To, že vznikla ve spolupráci s italským skladatelem, muzikantem a producentem
Danielem Luppim, zas tak moc překvapivé není. Luppi byl celý život posedlý skladatelským uměním krajanů
Ennia Morriconeho, Alessandra Alessandroniho nebo taky Piera Umilianiho. S Burtonem se setkali při práci na albu "St. Elsewhere"
Gnarls Barkley, kde měl na starosti smyčcová aranžmá skladeb a hrál na piano. Pánové se pak potkali i na dalších projektech včetně "Dark Night Of the Soul" (projekt se
Sparklehorsem a
Davidem Lynchem) a
Broken Bells (loňský projekt s
Jamesem Mercerem z
The Shins). Nyní je to ale poprvé, kdy jsou Burton s Luppim rovnocennými partnery.
Brian Burton nerad zůstává na jednom místě a společně s
Damonem Albarnem a
Jackem Whitem patří k těm muzikantům, kteří se nezastaví a neustále musejí zkoušet nové věci. Práci s Damonem si vyzkoušel při produkci druhého alba
Gorillaz "Demon Days", sešli se i u projektu
The Good, The Bad & The Queen a teď nastal čas spojit se i s druhým jmenovaným. Ten je tady sice pouze v roli hostujícího zpěváka, ale vzhledem k tomu, že "Rome" je postaveno především na atmosféře, je jeho úloha důležitá. No a když jsme u vokálů, nesmíme zapomenout na zpěvačku
Norah Jones. Oba zde mají po třech skladbách. Jones propůjčila hlas kouskům "Season's Trees", "Black" a "Problem Queen", White si zazpíval v "The Rose With The Broken Neck", "Two Against One" a "The World".
Plán byl jasný: natočit v Římě poctu
old-schoolovým soundtrackům z Italských spaghetti westernů - poctu především nejslavnějšímu tvůrci těchto soundtracků Enniu Morriconemu. Aby ta pocta byla co nejdokonalejší, byli k nahrávání přizváni muzikanti, kteří se podíleli na původních nahrávkách. Kupříkladu se podařilo obnovit sbor Cantori Moderni, který, vedený Alessandrem Alessandronim, se objevil například na soundtracku k filmu "The Good, The Bad And The Ugly". Natáčelo se v legendárních římských studiích Forum a hrálo se na nástroje, které se používaly i v sedmdesátých letech při nahrávání Morriconeho kompozic. Výsledek nakonec stojí za to.
Od neklidného úvodu v "Theme Of Rome", ve kterém se sólově ukazuje hvězda z Morriconeho časů sopránista Edda Dell'Orso je vám jasné, že se Burtonovi výlet za Atlantik vyplatil. Album výborně evokuje westernovou atmosféru a opakující se motivy, které v sobě nesou cosi tajemného, jsou doplněny skvělou instrumentací s prvky klasických kompozic, ať už je to zvonkohra, staccatové kytarové riffy, nebo propracovanost již zmíněného sboru Cantori Moderni. A do toho všeho vstupují Jack White s Norah Jones. Jejich přítomnost posouvá spaghetti western na hollywoodskou úroveň. Burton si opravdu nemohl vybrat lépe. Ti, co čekají, že Jack White ukáže svou
garážovou tvář, budou možná překvapeni. Spíš se podobá jeho spolupráci s
Aliciou Keys ve skladbě "Another Way To Die" z poslední bondovky. Každopádně akustická, bluesově laděná "Two Against One" nemá daleko k jeho vlastním kompozicím. Norah Jones má svůj nejlepší moment v půvabné, vášní nasáklé skladbě "Season's Tree". V "Black", s úvodem ne nepodobným skladbě "Hotel California" od
Eagles, je naopak temná a zákeřná.
Projekt "Rome", stejně jako loňské album
Mikea Pattona "Mondo Cane", je především vyznáním lásky k hudebnímu žánru. U Pattona to bylo ve formě klasických skladeb zpívaných přímo v italštině, v případě
Burtona a
Luppiho jde o soundtrack k fiktivnímu filmu. Díky Luppiho umu pracovat s orchestrem a také díky Burtonově zvláštnímu smyslu pro retro-moderní aranžmá vzniklo opravdu unikátní dílo, které potěší každého příznivce starých italských soundtracků.