Mami, můžu věřit vládě? Ani z pr...e!

Mnoho kilobytů již bylo popsáno na téma "The Wall Tour 2011", neb o projektu hovoří sám Roger Waters už nějaký ten pátek, navíc Evropa je druhou nohou tohoto turné, jehož americká část proběhla loni. Recenzí (povětšinou nadšených), rozhovorů s protagonistou, fotek i videí je na síti k mání bezpočet, očekávání těch, kteří za nemalý peníz zakoupili lístek na jeden ze dvou vyprodaných pražských koncertů, veliká. Co nového lze ještě k tématu napsat? Snad jedině subjektivní pocit. Film "The Wall" mi poněkud drsným způsobem otevřel před mnoha lety cestu k hudbě Pink Floyd. Album znám jak některé ze svých bot. Viděl jsem naživo tohle představení v podání Australian Pink Floyd i Filipa Benešovského a jeho přátel. Viděl jsem z DVD Watersovu megalomanskou verzi z Berlína, viděl jsem neoficiální video z Londýna roku 1980 v podání Pink Floyd. Ale to, co jsem viděl a zažil v pražských Vysočanech, předčilo naprosto vše.

Po výstupu bezdomovce a po melodii "Outside The Wall" zahrané na trubku asi nikoho nepřekvapil mohutný nástup "In The Flesh" s množstvím světel, výbuchů a ohňostrojů. Hned při následující skladbě "The Thin Ice" se rozjíždí celovečerní obžaloba války, ve které Waters nešetří nikoho a nic. Jeho pacifismus je ovšem nepředstíraný, upřímný, a navíc poselství nikdy nejsou prvoplánová a nesklouzávají k plakátovosti. Stále zrychlující se promítání fotek vojáků padlých ve všech možných válkách od druhé světové až po ty současné, s jejich základními životopisnými údaji, těžko mohou nechat někoho chladnými. Dokonalá projekce postupně umisťuje obličeje padlých na jednotlivé cihly zatím nesměle se připravující zdi. A show pádí k prvnímu z vrcholů, "Another Brick In The Wall (Part 2)" se sborovým zpěvem skupiny českých dětí. Nevím, jak dlouho věnovaly secvičení zpěvu a jednoduché, ale působivé choreografie, jejich výkon je ovšem rozhodně obdivuhodný a žalující gesta směrem k obřímu nafukovacímu učiteli, sedícímu na zdi, jeví se býti upřímnými.

Následuje Watersovo krátké pozdravení diváků a vysvětlení, že v další písni se bude tak trochu cestovat časem: na zeď a plátno je promítán záznam z výše zmíněného londýnského koncertu z roku 1980 s detailem Rogera zpívajícího píseň "Mother". O jednatřicet let starší Roger se se svým "dabingem" strefuje bezchybně. Na pomalu rostoucí zeď jsou promítány nápisy: "Big brother is watching you" s písmeny br přeškrtnutými a nad nimi ční obrovské M. Těžko také říct, zda Waters ví, jak trefně a aktuálně komentuje politickou situaci v naší zemi. K verši "Mother, should I trust the government?" se objevuje na zdi komentář "No fucking way", jako jediný promítnutý i hezky česky "Ani z prdele". Že by před koncertem proběhlo setkání s panem premiérem či některým z ministrů?

Animace letadel bombardujících krajinu různými symboly při skladbě "Goodbye Blue Sky" vzbudily ve světě různé, začasté negativní ohlasy. V Praze v konkurenci křesťanských křížů, Davidových hvězd, islámských půlměsíců či dolarů jednoznačně největší aplaus obdrželi věrní to soudruzi srp a kladivo. Show se postupně dostává do své nejdepresivnější části a dirty woman sledovaná v Pinkově hotelovém pokoji bezpečnostními kamerami dodává všemu neurčitý pocit, že Velký bratr má ve svých rukou už opravdu vše. Zeď je postupně dostavěna - způsobem, že prakticky nikdy si nevšimnu, že by přibyla nějaká konkrétní cihla, vždy je zeď najednou jakoby z ničeho nic větší - Pink dává sbohem krutému světu, a diváci si mohou oddechnout během přestávky. Ne tak ale ti, kteří zůstávají na svých místech, na dostavěnou zeď se totiž opět promítají portréty desítek vojáků padlých v boji.

Prvních šest skladeb druhé části odehraje kapela schovaná za vystavěnou zdí, téměř celou píseň "Hey You" dokonce skoro bez projekcí. V této části koncertu poprvé (a naposledy) trochu lituji svého místa skoro u stropu haly, protože hrozen reproduktorů znemožňuje mi výhled na sólisty či pěvce předvádějící své výkony na vrcholu zdi. "The Show Must Go On" a muzikanti se záhadným způsobem ocitají i se svými instrumenty před zdí, která se mezitím proměnila v betonové sloupořadí, aby doprovodili Pinka při jeho proměně v nekompromisního vůdce. Během "Run Like Hell" várka obrazů a nápisů připomene jiné slavné album Pink Floyd, "Animals", neb se postupně ukážou prasata vedle "iLead", psi vedle "iProtect" a ovce vedle "iFollow", leč i jiných zajímavých spojení si může člověk všimnout, třeba George Bushe ve společnosti "iBelieve" nebo Adolfa Hitlera u "iPaint". A kladiva pochodují a letadla nalétávají a hromadně se čeká na červy, dokud Pink nezvolá spásné: "Stop!"

Pak už tlustý soudce předvádí svůj brilantní procesní kousek a odsuzuje hlavního, těžko říci zda hrdinu, ke stržení zdi, což se také vzápětí děje. A při "Outside The Wall" Roger Waters děkuje a představuje kapelu.

Rozepisovat se o tom, že se Waters obklopil vynikajícími hudebníky a zpěváky, nebo o tom, že zvuk nemá nejmenší chybičku, by bylo zbytečné, to se rozumí jaksi samo sebou. Na "The Wall Tour 2011" je ale skvělá ještě jedna velmi podstatná věc: tvůrcům představení (ani nevím, zda lze hovořit o koncertu, zda se nejedná spíše o svého druhu divadlo) se podařilo skvěle využít, co dnešní technika nabízí, ale přitom se v těchto možnostech neutopit a dílo nepřeplácat. Vše je užito precizně, ale s citem a stejně tak jsou propojeny nové (zejména grafické) prvky s těmi původními. Roger Waters splnil oba sny: svůj i fanoušků.