Není to tak dávno, co do Prahy v rámci festivalu Struny podzimu přijela zavzpomínat fantastická Dianne Reeves na Sarah Vaughan, a nyní v rámci téhož festivalu zavítala do Smetanovy síně Obecního domu Dee Dee Bridgewater, která připomněla jiné dvě dámy - Ellu Fitzgerald a především Billie Holiday. Přesto byl ale tento večer jiný než ten listopadový a málokdy někdo z musicserveru na něco podobného zavítá. Od návštěvníků byl požadován společenský oblek a ti byli na oplátku vítáni skleničkou šampaňského. Celková atmosféra byla tedy velmi noblesní, což by mohlo svádět k synonymu nudná; ne však s Dee Dee Bridgewater.

Po náležitém úvodu a nástupu CBC Bandu Martina Kumžáka se na pódium, promiňte mi ten výraz, vřítila dáma ve velmi zvláštní róbě, která jí posunovala pas tak nějak nepřirozeně vysoko, a s bezprostředností sobě vlastní se pustila do zpívání. Nutno říct, že v tu chvíli člověk zapomněl na to, jakou si Dee Dee Bridgewater zrovna vybrala garderobu, a vnímal pouze její zlato v hrdle a nasazení, s kterým zpívala.

Je to teprve pár týdnů, co si odnesla svoji třetí Grammy za album "Eleanora Fagan (1915-1959): To Billie With Love From Dee Dee Bridgewater", a není tedy divu, že osu celého koncertu tvořily písničky právě z této nahrávky. K nim pak přihodila několik dalších songů Billie Holiday, a aby to nebylo tak jednotvárné, vybrala i dva kousky z vynikajícího alba "Dear Ellla" vzpomínajícího na jinou, dost možná první dámu světového jazzu. Střídala tak swingové nářezy s jemnými jazzovými baladami a skladbami plnými rázovitého scatu.

Asi nikoho nepřekvapí, že pěvecký projev samotné Dee Dee Bridgewater byl jak jinak než famózní. Těžko vyzdvihovat nějakou skladbu, nicméně asi nejvýrazněji byla její síla slyšet v "Please Don't Talk About Me When I'm Gone", kde na jednom malém úseku přecházela z hutného chrapláku k lahodným výškám a expresivní a dravé frázování střídala intimním dialogem mezi jejím hlasem, tichou basou a jemnými bicími. Kdokoli pak musel obdivovat schopnost, hlasem, či spíše zpěvem napodobit některé hudební nástroje jako pozoun nebo saxofon. Do písniček vkládala neskutečnou energii, která potom vytryskla v těch kusech, v nichž s fantastickým ajfrem scatovala. Avšak všechny posadila do židlí potom, co je z nich nejprve zvedla. Po závěrečném a bouřlivém standing ovation totiž zazpívala a cappella "Amazing Grace", a to takovým způsobem, jakým ji žádný běloch nikdy nezazpívá. Tak hluboký cit a mocná síla z ní proudily.

Zajímavé je, že během koncertu nám Dee Dee Bridgewater ukazovala dvě tváře. Ta první, během jednotlivých písniček, byla taková soustředěná a místy až ponořená do sebe. Ta druhá, mezi nimi, kdy se rozvyprávěla, byla naopak rodinná, chvílemi rozverná až dokonce rozšafná. Neustále představovala jednotlivé hudebníky z CBC Bandu, přičemž její výslovnost českých jmen byla obdivuhodná, a živě komunikovala s Martinem Kumžákem. Ten vedl svůj orchestr naprosto brilantně a těžko se mohl během dvou zkoušek sžít s Dee Dee lépe. Naopak. Například komunikaci v "Good Morning Heartache" bych se nebál nazvat i jako mimosmyslovou.

I přes předchozí řádky a neskrývané nadšení se ale musím přiznat, že koncert Dee Dee Bridgewater mě nevzal za srdce tolik jako ten v podání Dianne Reeves. Je dost možné, že je mi poněkud introvertní cítění jazzu o něco bližší než to extrovertní v podání Dee Dee Bridgewater. Přesto ale byl i tento večer skvělým hudebním zážitkem a doufám, že i předzvěstí stejně kvalitní hudby, kterou festival Struny podzimu přinese, až se doopravdy rozeběhne.