Originální album "Lady Sings The Blues" nazpívala Billie Holiday během dvou nahrávacích session, přičemž první se odehrála v září 1954 a druhá v červnu 1956. Vzhledem k tomu, že deska doprovázela stejnojmennou autobiografickou knihu, kterou měl na svědomí William Duffy, byly na ní pouze čtyři nové skladby. Zbytek obstaraly největší zpěvaččiny hity té doby, ovšem nově nahrané a nazpívané. Album vyšlo později v roce 1956, a i když se říká, že hlas Lady Day byl již v té době ovlivněný závislostí na tvrdých drogách, patří k těm nejoceňovanějším nahrávkám americké hudební historie.

Britská zpěvačka Rebecca Ferguson, kterou jsme vám před více jak rokem představili blíže prostřednictvím jejího druhého alba "Freedom", si pro nahrávání své verze "Lady Sings The Blues" zajela do kalifornských Capitol Studios, kde vznikla i část originálního díla. Společnost jí tam dělal orchestr, který v minulosti doprovázel i samotného Franka Sinatru. Produkčně pak vše dozoroval Troy Miller, jehož služeb už využily zpěvačky jako Amy Winehouse, Rumer nebo Chaka Khan. V Los Angeles se nakonec nahrávání rozjelo natolik intenzivně, že na desce najdete jednak podstatnou část písniček původního alba a k tomu ještě několik dalších slavných skladeb z repertoáru Lady Day.

Kdo trošku zná původní verzi "Lady Sings The Blues", pochopí, že napodobit její styl, a především styl samotné Billie Holiday, by nemělo žádný význam a byla by to spíš cesta do pekel. Na to byla americká zpěvačka velmi osobitá, obzvlášť ve svém frázování a hlasovém vyznění. Těmto atributům byl navíc podřízen i hudební doprovod, který byl častokrát dosti v pozadí a jeho podání svým způsobem střízlivé, až by se dalo říct minimalistické, a neslo se ve stylu blues a jazzového mainstreamu. Zcela logickým krokem tedy bylo udělat to od základu jinak.

Ačkoli mě možná někteří jazzoví puristé ukamenují, dovolím si prohlásit, že Rebecca Ferguson ve své hlasové osobitosti a zpěváckém umu na Billie Holiday příliš neztrácí. Neznamená to, že by si byly podobné, to spíše naopak, pouze dostaly do vínku své vlastní kvality. Těch sedmnáct písniček, které si od své slavné předchůdkyně vypůjčila, to jen dokazuje. Nesnaží se ji v ničem napodobovat a naopak je zpívá zcela po svém. Nebojí se jim dát zcela jinou dynamiku, rytmiku i náladu. Svým hlouběji položeným hlase si s těmito standardy pohrává a přitom jim zanechává jistou gloriolu klasiky. Výsledek zní, jako by někdo sfoukl z těchto starých písní prach a ty najednou dostaly zcela nový lesk, energii i šmrnc.

K onomu projasnění samozřejmě pomohl i již zmíněný doprovod orchestru a především pak dechové sekce. Společně s ním totiž Rebecca Ferguson původně jazz-bluesové písničky posunula více směrem k tradičnímu popu, místy hraničícímu až se swingem. Díky jejímu mohutnějšímu hlasu funguje spojení orchestru a bohatšího stylu naprosto excelentně. Na druhou stranu i ona umí být jazzově střídmá - dokazuje to například ve skvělé "Don't Explain".

"Lady Sings The Blues" v podání Rebeccy Fercuson zřejmě není a nebude pro skalní zastánce původní nahrávky. Těžko by totiž mladá Angličanka mohla trumfnout něco tak výjimečného, co má navíc hluboké kořeny v hudební historii a jiných životních zkušenostech. Je to spíše její skvělé vyjádření pocty Lady Day a může být zároveň prostředníkem, který méně znalé blíže seznámí s Billie a její tvorbou. Navíc je opětovným důkazem, že v Anglii vyrostla zpěvačka, která se nemusí bát srovnání s o něco slavnějšími a oceňovanějšími kolegyněmi zpoza Atlantiku a která vedle soulových rytmů výborně zvládá i americkou klasiku.