Přesně před pětadvaceti lety probíhal na pódiu Kongresového centra, tehdejšího Paláce kultury, XVII. sjezd KSČ. Naštěstí jsou tyto doby pryč, a tak mohly stát na obrovské scéně jeden klavír a jeden vibrafon - jako osamocený ostrov v moři sterility. Naštěstí majitelé těchto dvou nástrojů Chick Corea a Gary Burton dokázali tento prostor prozářit svým křišťálovým tichem. Nicméně pokud měl tenhle koncert nějakou chybku, pak právě koncepci scény. Přitom stačilo, aby pořadatelé prostor nějakým způsobem ohraničili nebo vymezili. Na druhou stranu, když pánové spustili svoje mistrovské umění, člověk přestal okolní prostor vnímat.

Úplný začátek koncertu byl takový pozvolný, téměř jarrettovský. Klidný harmonický úvod "Love Castle" se ovšem brzy převtělil do úžasné disharmonie různých nálad a rytmů. A nejen v této skladbě. Dá se říct, že to platilo pro celý koncert, a Burton s Coreou ještě navíc přidali řadu oživujících prvků. Například následující "Alegria" přinesla úvod vyťukávaný na desku klavíru v rytmu flamenca a postupem času došlo i na zvláštní druh hry na klavír přímo na struny. Velmi osvěžující bylo i uvádění jednotlivých skladeb.

Během více jak dvouhodinového vystoupení, rozděleného přestávkou na dvě poloviny, zaznělo na deset skladeb různého směřování, autorů a pochopitelně i stáří. Vedle klasiky Antonia Carlose Jobima "Chega de Saudade", zazněla dokonalá originální úprava beatlesovské "Eleanor Rigby", volná kompozice Chicka Corey na téma Wolfgang Amadeus Mozart "Mozart Goes Dancing", pocta Budu Powellovi či novější věci jako již zmíněná "Love Castle". Duo připomnělo i "Strange Meadow Lark" Davida Brubecka, další jazzové klasiky jako "Blue Monk" nebo "Can't We Be Friends?" a ještě přidalo i velmi křehkou "Brasilia", která dokonale naplňovala název jejich nejslavnějšího počinu "Crystal Silence".

Přesto ale nebylo důležité, co Corea s Burtonem hráli, ale jak to hráli. Za těch třicet let, co spolu pracují, dovedli svoje vzájemné muzikantské umění k dokonalosti. Bylo nesmírně poutavé sledovat a především poslouchat, jakým způsobem se vzájemně doplňují, kterak dokážou své dva nástroje prolnout do jakéhosi orchestrálního celku a za několik okamžiků jednotlivé linky opět rozplést a vydat se do vod drobných sól s podkresem toho druhého až k vzájemnému dialogu obou nástrojů. Přiznám se, že mě naprosto uchvátil Gary Burton. Jeho hru se čtyřmi paličkami bych dokázal sledovat snad věčně a jen jsem litoval toho, že v Kongresovém centru nebyla projekce, která by jeho hru ještě více přiblížila.

První společné vystoupení Chicka Corey a Garyho Burtona v Česku se jednoznačně zařadilo mezi koncerty, na které se jen tak nezapomíná, a nebylo to pouze díky výborně koncipovanému večeru nebo skvělým muzikantským výkonům, ale především díky tomu, jak se oba dva hudbou bavili. Nebylo to ani žádné vyumělkované, sterilní čí profesorské vystoupení, ale naopak živé, organické a neuvěřitelně dynamické a energické hraní a místy i hraní si. To všechno se pochopitelně přeneslo i na publikum, kam mimochodem zavítal i Michal David. Vedle závěrečného a bouřlivého potlesku vestoje, kdy si vynutilo ještě jeden přídavek, se občas ozval neméně hřmotný, ale spontánní potlesk i uprostřed některých skladeb, což se v poslední době v Česku moc nestává.