V posledních týdnech se Camouflage lepí smůla na paty. První termín současného miniturné museli pro nekompetentnost bulharského promotéra zrušit. Oliver Kreyssig si na své dovolené zlomil palec na noze, a na koncertě v Bratislavě (konal se o den dříve) se tak ještě nemohl moc pohybovat a byl tak trochu terčem kamarádských pošklebků spoluhráčů. To však Marcus Meyn netušil, že toho samého večera se mu přihodí mnohem horší zranění. Během skladby "Conversation" (jak v Praze Heiko Maile upřesnil: "Tak v této skladbě se to stalo, před dvaceti čtyřma hodinama."), kdy si v maximálním nasazení vymkl kotník, později na hotelu se bohužel ukázalo, že to je zlomené, a doktoři veskrze zakázali jakýkoliv pohyb. Pro názornou představu si vybavte Mardošu z Tata Bojs, pro kterého bylo stejné utrpení, když měl během akustických koncertů sedět. Chvílemi pak byla cítit nejistota, zda si Marcus při skoro dvouhodinové show nepřivodí zranění i na druhé noze a zda to barová stolička pod ním ustojí. Když vás však hecuje skvělé publikum, nedá vám to jen tak sedět...

Jejich vystoupení tak nezačalo nějakou instrumentální předehrou, ale Marcus nejprve o berlích dorazil k mikrofonu, pohodlně se usadil a vše vysvětlil s tím, že to je pro něj kompletně strange situation a že se mu to přihodilo zcela poprvé. Stačila však úvodní (a stařičká) "They Catch Secrets" a byl opět ve svém živlu, jen s obezřetností na zdravotní stav a nezvyk, že ho na levé noze tíží poctivá porce sádry. Když vás ale drží nad vodou zbytek kapely (Camouflage naživo hrají v ustálené pětičlenné formaci) a v publiku se sborově skanduje i vaše jméno, přesně se dokážete vcítit do jeho pozice, že chcete do toho dát vše a vytvořit z tohoto večírku něco nezapomenutelného. Pokud jste viděli Hurts minulou neděli, bylo tu na místě zjištění, že panovala stejná bujará atmosféra.

Na nové desce zatím stále pracují, a setlist byl tak sestaven ze tří základních pilířů, mezi něž se vtěsnal debut "Voices & Images", comebacková "Sensor" a zatím poslední "Relocated". Pak přidejte singly z překrásné "Methods Of Silence", z které toho překvapivě nezaznělo víc (potěšila by třeba Oliverova "Sooner Than We Think"), a máte to vesměs komplet; na další desky se prostě nedostalo. Překvapení však přišla, kromě úvodní "They Catch Secrets" to byl jeden z prvních singlů "Neighbours" s překopaným aranžmá a oldschool klávesami a la Kraftwerk. V přídavcích si svou pozornost vysloužila atmosférická "Harmful" (tu si v době vydání "Sensor" fanouškové na fóru přáli dokonce jako singl). Hity si vysloužily zaslouženou pozornost (prales rukou při "The Great Commandment", "Love Is A Shield" a "Me And You" a tak dále); čistě oblíbené albovky však taktéž neztrácely dech. Sevřenost a komunikace s publikem tomu dodaly tu správnou energii a nejenom kapela se skvěle bavila.

Večer zahajovali slovenští Tanx, kteří předvedli část své prvotiny "Safe Zone". Zpěvačka Nela Horváthová napochodovala na scénu ve svém stříbrném kosmos-robotickém oblečku a strhávala pozornost na sebe, paradoxně to však byla ona, která výslednou fazónu drobet kazila. Její zpěv se totiž chvílemi monotónně vléval do lehce potemnělých otěží synthpopu (možná daň za nervozitu před slušně zaplněným sálem). Jan Hedera má hodně této muziky naposloucháno a zdá se, že mu dost inspirace dali třeba i Ladytron. Rozhodně však k zvuku Camouflage pasovali, bez ztráty naděje, že i tato scéna se u našich bratrů opět budí k životu. Zajímavé by bylo, kdyby ten večer předskakoval obnovený Oceán s Jitkou Charvátovou v čele. Noc pak pokračovala aftershow párty, které už ale přihlíželo pouhé torzo posluchačů, i když by si třeba němečtí Loewenhertz zasloužili větší kotel.

Camouflage si konečně odbyli pražskou premiéru (další poprvé toho večera) a snad hodně rychle zapomenou (vymažou z paměti) nepříliš povedený koncert v Litvínově před pár lety. Na Marcusovi Meynovi bylo po koncertě, kdy se všichni přišli pozdravit s fanoušky, znát, že ho to stálo hodně sil, ale evidentně ničeho nelitoval. Letošní jaro tak má další nečekaně povedenou show za sebou s příslibem repete příští rok s novým počinem a bonusem v podobě "hodinového tance Marcuse bez hudby", jak podotkl se šibalským úsměvem Heiko.