Ačkoliv program Britů Hurts začal přesně o desáté, pro mě celé dobrodružství vypuklo již v půl osmé. Náhoda tomu chtěla a díky soutěži s pořadatelskou agenturou jsem vyhrál osobní setkání se skupinou. "Praha je nádherná, miluju ji!" odpovídal na mou otázku, jak se mu u nás líbí, usměvavý zpěvák Theo. Nedělní návštěva české metropole byla jeho čtvrtou zkušeností s městem, v souvislosti s koncertním turné k desce "Happiness" to však bylo poprvé, kdy se pánové představili českému publiku. Rozdalo se pár podpisů, upřímných potřesení rukou, společných fotografií a naše nepočetná skupinka šťastlivců se přesunula do malých prostor hudebního baru.

Večer měl uvést nový talent z velké Británie, originální zpěvačka Clare Maguire, ovšem několik dnů před koncertem bylo její vystoupení zrušeno. Clare se věnuje propagování svého debutu "Light After Dark", a místo tak uvolnila české kapele Rara Avis. Nutno podotknout, že oproti popové Clare ruka pořadatele vyhmátla Avis z o poznání tvrdšího klobouku s případnými adepty na předskokany. Rozjetá kytarovka narážela na částečný nezájem fanoušků dychtících po epickém popu a i přes velkou energii vydanou na pódiu byla na tvářích přítomných znát lehká úleva, když skupina ukončila svůj půlhodinový set.

Jestliže jsou čeští fanoušci pověstní svou kamennou chladností místy hraničící s apatií, na Hurts dorazilo publikum popírající veškeré stereotypy. Už od prvních tónů úvodního dojáku "Unspoken" bylo cítit totální pohlcení fanoušků. Theo si svým charismatickým vystupováním publikum obtočil kolem malíku po několika málo verších. Nedlouho poté překvapivě následoval největší hit jejich dosavadní kariéry, synthpopová "Wonderful Life". Vystřílet si hned na začátku zásadní song skupiny byla nejistá sázka. Náladu nevelkého sálu song vygradoval instantně, ale zároveň člověka napadlo, zda si ho duo nemělo nechat až na závěr. Jak se ukázalo, nebylo třeba. Zpěvák Theo, versatilní Adam, klávesista, houslistka, bubeník a kytarista si s dalšími písněmi poradili s grácií a přirozenou lehkostí. Fanoušci doslova šíleli, kdykoliv se rozehrála další písnička. Pánové na pódiu sálající energii z davu absorbovali v obrovském množství a možná i díky tomu nemělo jejich vystoupení slabého místa.

Oproti předkapele byli Hurts nazvučeni výborně a v protikladu k jemnému albu se mnoho songů dočkalo tvrdší úpravy s výraznými bicími a kytarami. Ostatně i klávesista Adam ukázal, že dokáže hrábnout do strun. V "Evelyn" si totiž půjčil elektrickou kytaru a i díky němu se celá píseň v závěru rozvodnila do euforického vodopádu zvuků. V tu chvíli bylo všem jasné, že pánové by si klidně mohli poradit s obřími pódii, na jakých hrají Coldplay nebo U2, jejich hymnické songy jako "Silver Lining" nebo "Stay" si o stadión přímo říkaly. Diváci mohli být spokojeni i z dalších důvodů, kterými byly Theův bezchybný zpěv (nejvíce obnažený si ho mohli fanoušci vychutnat v songu "Verona") a sympatická teatrálnost projevu. Pro fanynky měl navíc přichystaný zhruba tucet bílých růží, které mezi ně v průběhu večera rozhodil. Navázal tak s nimi kontakt alespoň neverbálně, protože mezi jednotlivými písněmi byl bohužel pouze minimální prostor, jenž vyplnilo jen upřímné poděkování za nadšené ovace.

Hurts se vypořádali i s absencí vokálů Kylie Minogue z písně "Devotion" a jako poctu zpěvačce odehráli rockovou verzi jejího hitu "Confide In Me". Byla by škoda nezmínit i nádhernou "Stay", z níž běhal mráz po zádech a duo z ní dokázalo vykřesat vše, co písnička nabízí. Vzhledem k faktu, že pánové mají za sebou zatím jediné album, odehráli z něj téměř všechny songy, přidali povedené b-sides a po hodině výborného vystoupení odešli. Po vytleskání se ještě vrátili, aby se pomocí taneční "Better Than Love" rozloučili a poté zmizeli nadobro. Zanechali po sobě skvělý hudební zážitek podpořený vychytanou světelnou show, a tak nezbývá než doufat, že s druhým albem se skupině bude dařit ještě více, abychom se s ní příště setkali ve větších prostorách, které by jim slušely ještě více.