Minulý rok vtrhl mezi zavedené pražské hudební festivaly energický mladík, který však netrpěl žádným neduhem nezkušeného mládí - byl precizně zorganizovaný, pestrý a věděl, čím a jak chce rozšířit místní festivalové pole. Prezentoval nejnovější trendy v současné elektronické hudbě a dokázal je propojit s vizuálním uměním, když postavil VJe či performance na stejnou úroveň. Druhý ročník v této myšlence pokračoval, a přestože mu nelze nic podstatného vytknout, působil přece jenom více rutinérsky.

Že zbyly z původních pěti dnů pouze tři, nelze brát jako minus, ani letos totiž nechyběly přednášky a workshopy, jen byly přilepeny ke dvěma hlavním večerům a obzvláště v sobotu trpěly malou účastí. Novinkou byl přesun pátečního programu do holešovického kina Bio Oko. Prostor, který občas slouží ke koncertům, si s Lunchmeatem rozuměl. Pátek však byl obsahově celkem zklamáním. Prezentace zahraničních umělců trpěla naprosto zásadním problémem - takřka nikdo z nich totiž neuměl obstojně anglicky, a tak se nakonec pouštělo bez přidané informační hodnoty. Trojice audiovizuálních show vydala v celkové stopáži na něco přes půl hodinu, delší čas tvořily prodlevy. Portugalský video-artista Nohista nabídl víceméně jen vizualizovanou hudbu. Každé zvukové smyčce totiž vždy odpovídala i smyčka obrazová, pracující s dynamikou pohybu lidského těla. Prvotní zajímavý nápad se po několika minutách vyčerpal.

Nejpůsobivější bylo pásmo Borise Edelsteina a Stevea Buchanana (ukázka zde). Před projekční plochu umístili ještě jedno poloprůsvitné plátno a na obě promítali nezávisle různé vrstvy obrazu. Dosáhli tak moc zajímavého 3D efektu. Ten ještě více vynikl v naprosté tmě, kdy se pracovalo s liniemi na temném pozadí. V kombinaci se znepokojivým hlukovým podkladem mohlo jít o vtahující zážitek. Jenže tomu bránil neustálý pohyb v sále. Dveře bez přestání bouchaly a pouštěly světlo i hluk z rozjetého baru. Vystoupení vyvrcholilo bizarním tancem postavy mezi plátny. Pitoreskní stín na pozadí, obrazy zkázy a gradující rytmická stopa… V daný moment pak bylo jedno, jestli epileptický tanec postavy určoval strukturu hudby, jak se zdálo, nebo to bylo jen pečlivě předem secvičené. Závěrečná dvojice Skyence a Johannes Timpernagel bavila spíše nabasovanými funky rytmy. Abstraktní barvičky jejich minimalistické projekce fungovaly pouze jako dokreslení.

Sobotní program načaly přednášky a kromě hlavního sálu fungoval v MeetFactory i oddechový prostor, kde se hudebně experimentovalo. Dobrým nápadem bylo posunutí na dřívější hodinu. Kdo minulý rok čekal do třetí hodiny ranní na Ikoniku, jistě to ocenil. Přestože setlist stejně jako minule nabral zpoždění, nebylo ve výsledku tak zabijácké.

Turnsteak se s tím moc nemazlili a hned roztančili sál svým chytlavým glitch hopem. Párty trochu zbrzdil skotský majitel pichlavého jména Rudi Zygadlo se svými psychedelickými melodiemi, ozvláštňovanými zpěvem. Po basové řezničině šlo o milé funky zjemnění. Hodně očekávaný Teebs rozhodně nezklamal, ale ani nepřekvapil. Na desce staví spíš na melodiích, naživo přidal více beatů, které pomocí live efektů pořádně polámal a zašmodrchal. Ještě více tanečnosti pak přidal do svého mixu Luke Abbott, i když za svým jablkem působil spíše jako nasupený fotřík. Taneční vrstva je sice na jeho loňské výtečné desce "Holkham Drones" přítomná, ale schovává se pod atmosférami. Tady tomu bylo naopak. King Cannibal pak úspěšně držel dav ve varu.

Trochu zklamáním byl oproti minulému ročníku vizuál. Za pódiem postavila skupina Niño Viejo jednotlivé panely, které tvořily přerušovanou stěnu. Krajní z nich byly podsvíceny barevnými reflektory, ty prostřední lámaly prostor pro projekce. Nejvíce ho měly využít právě Niño Viejo, kteří doprovázeli Luka Abbotta. Ve výsledku však šlo pouze o jakousi variaci na vizuál, který s sebou vozí berlínští Moderat, chvíli monochromatické, chvíli barevné namnožené detaily pohybu lidského těla… sensuálně chytlavé, ale nic nového. Ve srovnání s naprosto úchvatnou světélkující zdí, kterou předvedl pomocí video mappingu v minulém roce Aalto, působil celek fádně.

Ostatní projekce zase trpěly snahou za každou cenu využít novou hračku s názvem Tagtool. Je sice fascinující v reálném čase kreslit s pomocí dotykového panelu, ale už méně fascinující je pozorovat abstraktní barevné tvary celý set - na pohled stejnou práci by odvedl i automatický generátor vizualizace ve Winampu. Smysluplně dokázali Tagtool použít jen Frances Sander a Dima Berzon, kteří při vystoupení Teebse malovali tváře z desítek vrstev. Cenu největšího srandisty by si zasloužil Francouz Charlie Mars, doprovázející vystoupení Zygadla. Polonahý borec navlečený v barevné masce psychedelicky míchal děsivé prvky s komickými - jeho tančící rej jednoočků z hlavy jen tak nezmizí.

Lunchmeat nabídl v pátek skromnější menu, hudební sobota zase byla o to vyrovnanější . Tak nadpozemský pocit, jaký minule vyvolala dvojice Nosaj Thing a Aalto, se však letos neopakoval. O tom, že se festival zařadil mezi nejdůležitější události jarní sezóny, však už definitivně nemůže být pochyb.