Tříhodinová přehlídka černého humoru a čirého muzikantství

Proto jsem se i já, který jinak nejrůznějším zbytečným písničkářům absolutně neholduji, rozhodl, že se na tuto akci do multikulturního centra Stadion zajdu podívat, a ulevím tak na chvíli svým uším, jinak většinu času sužovaným řezáním podladěných kytar a nelidským řevem... On ale taky Xavier Baumaxa není ledajakým písničkářem, osobně jsem ve svém okolí vypozoroval, že povětšinou namyšlení folkaři nad ním arogantně ohrnují nos jako nad přisprostlou karikaturou pravého písničkáře, znevažujícího svým uvolněným a bezprostředním projevem jejich uplakaně-lyrickou prezentaci, zatímco vděčné fanoušky našel například v řadách muzikantů z hardcoreových kapel a vysokoškolských studentů. Proč tomu tak je a v čem tkví jeho hlavní kouzlo, se dozvíte na následujících řádcích.

Absence předkapely byla toho večera naprosto logická a ve výsledku tříhodinový Baumaxův set vyplnil sám podstatnou část čtvrtečního večera. Navíc přesně naplnil ideální vzorec, kdy se akce od pomalého a rozpačitého začátku přes solidní střed dostane do euforického závěru, přímo úměrně se stoupající hladinou alkoholu a THC v krvi hlavního aktéra večera. První třetina koncertu ve mně tak budila hodně smíšené pocity hraničící až se zklamáním. Doprovodný orchestr Hněddé smyčce (údajně v tomto složení s Baumaxou poprvé vystupující na Moravě) sice nabídl výraznou přidanou hodnotu a všechny ty djembe bubínky, housle, kontrabasy, violoncella, klavír nebo trubky dodaly kdysi komornímu vystoupení takřka halový rozměr, na druhou stranu ale právě z toho důvodu zmizely jistá syrovost, autentičnost a improvizace osamoceného "muže s kytarou". To vše navíc ocejchováno tím, že v tento moment se hrály covery od U2, Faith No More nebo Fugees a Baumaxa jako by degradoval na pofidérní nepovedené alternativní karaoke.

V ten moment jsem byl vážně znechucený, nicméně se to ukázalo být jen kulturní vložkou a zbytek večera už se nesl v tradičním duchu mistrových jadrných a poloimprovizovaných proslovů mezi skladbami a osobitých "antihitů", vše navíc hudebně daleko zajímavější a pestřejší díky doprovodnému ansámblu. Baumaxa samozřejmě předvedl i tradiční "hlasové malování" Dana Bárty, přičemž to, co ze začátku vypadalo jako první z jeho povedených parodií na všechno, se změnilo v regulérní hlasovou ekvilibristiku ne tak vzdálenou samotnému Bártovi. Xavier pak ještě několikrát během večera jasně ukázal, jak velkým hlasovým rozsahem disponuje. Třeba ve vynikající rapované hitovce "Romale Rap".

V průběhu večera si Xavi několikrát stihl potáhnout špeka, vypít několik piv a panáků, které mu až na pódium nosilo vděčné publikum, což je solidní zápřah, který ho však v žádném případě hlasově ani herně nepoznamenal. Zazněly všechny zásadní "hity" (pokud se tomu tak u nezávislého písničkáře dá říkat) v čele s nejočekávanějším a již zlidovělým antilandovským "Nazijazzem", který si kompletně celý odzpíval snad celý sál. V závěru večera zazněla i moje oblíbená, dokonalá parodie na slovenské "rovnokšiltovkáře" "Ozajstný Hip-Hip" a po celý koncert i řada dalších věcí v jazzovém či reggae podání, čímž Baumaxa dokázal, že je vskutku renesančním umělcem, který české hudební scéně dlouho chyběl.

Přiznám se ale, že možná ještě víc než na jeho písničky plné satirických textů a zároveň povedených melodií jsem se těšil na jeho mluvená i jiná intermezza mezi písněmi. V těch se totiž naplno projevila Baumaxova schopnost improvizace, kdy naprosto odzbrojujícím způsobem okomentoval různé nešvary a osobnosti naší veřejné scény. Dorazil mě i vstup ve formě předčítání několika vpravdě úchylně-dekadentních básní Baumaxova "kamaráda" Ema Rudenka i samotný závěr v podobě coveru klasiky od Sepultury "Attitude" s textem "Utři si tu prdel sama nebo ti ji utřu já" věnovaným Honzovi Nedvědovi a všem trampům a závěrečné spontánní zpívání vánočních koled celého hudebního tělesa spolu s nadšenými diváky s už vypnutou technikou jen a cappella.

Není co dodat, nenechte si Xaviho vystoupení ujít, až bude hrát někde poblíž vašeho bydliště, nakopne to opravdu všechny bez rozdílu hudebně-žánrového vyznání. A i když má jeho studiová tvorba na posledních deskách bohužel docela sestupnou kvalitativní tendenci, naživo je to pořád tak živočišný zážitek, který je prostě nutno vidět a slyšet.