Peter Lipa, v dávných dobách například spoluhráč Luboše Andršta, patří bezesporu ke špičkám na česko-slovenské jazzové scéně, kapel má několik a stylový záběr nadpoměry široký. Proto jej dnes můžeme naživo vidět jak s "ortodoxními" jazzmany, tak při sólovém hraní s piánovým doprovodem, nebo s "mladými" - totiž současnou elitou jazzu a popu na Slovensku (jména těch, kteří živí jeho spoluhráče by tvořily dlouhý výčet, namátkou Jana Kirschner, Pavol Habera, Richard Muller, IMT Smile...), se kterými právě dotočil nové album "Peter Lipa ... v najlepších rokoch", které má vyjít krátce po prázdninách a na které samozřejmě přišla řeč i v našem rozhovoru. Ten se uskutečnil chvíli před jeho brněnským koncertem (zde je jeho recenze) v útulném prostředí klubu U kouřícího králíka.

V současné době hráváte na koncertech nové skladby z připravovaného alba. Máme se připravit na podobně znatelný odklon od tradičního jazzu, který byl naznačen už na "Čiernem Peterovi"?

Ten posun tam určitě je. Záleží na tom, s jakou kapelou nahrávám, a toto jsem dělal zase s mladými, takže to jsou opět bluesovo-jazzové písničky v duchu "Čierneho Petera". Jiné to přeci jen bude v tom, že tam chybí kytara, je to poprvé, kdy jsem nahrával bez ní. Andrej Šeban vypadl, místo něj tam nastoupil Michal Žáček se saxofonem, takže to je trošku jiné. Jsou tam navíc vokalistky a pár playbacků, jinak to má zvuk, kterého by se mělo dosáhnout i na koncertech.

Odchod Andreje Šebana znamená definitivní konec vaší spolupráce?

Zůstali jsme kamarádi, on se jen rozhodl pro vlastní sólovou dráhu, začal zpívat, dělat si vlastní písničky a řekl, že už nechce pokračovat ve spolupráci s jinými, že bude hrát na vlastní jméno.

Nakonec podobným způsobem odešel i od Richarda Mullera...

Myslím, že to jsou věci otevřené. Když bude Richard potřebovat, tak ho zavolá a on zase přijde, stejně tak já bych neměl problém ho oslovit znova. Už jsme spolu od té doby i několikrát hráli, jen se o něm nedá mluvit jako o stabilním členu sestavy. Ale řekl bych "never say never". Jak jsem zmínil, naše vztahy jsou velmi dobré, já mu pomáhám, kde se dá, on mi pomáhá, radí mi... Jen se rozhodl, že udělá vlastní kariéru a já mu držím palce.

Textově je nové album zastoupeno podobně jako to předešlé?

Úspěšně zde pokračuje spolupráce s panem Rusiňákem, má na tom CD pět - musím říct, že velmi pěkných - textů, jeho text dal i název tomu albu, bude se jmenovat "Peter Lipa ... v najlepších rokoch". Pak tam jsou tři Lasicovy texty a na to já jsem vždy velmi hrdý, jeden text od Štrassera (to je ten, který dnes píše zejména pro Markoviče) a potom je tam ještě slovensky a anglicky píšící novinář Peter Susko a karikaturista a spisovatel Ivan Popovič. Celá deska je autorská, já jsem autor všeho a mám pár spoluautorů. Poprvé se jako spoluautor objevuje i můj syn Peter, který se mnou občas hrává na klavír. Mezi autory dalších písniček jsou i Juraj Tatár, Martin Gašpar a Marcel Buntaj.

V Praze koncertujete poměrně zřídka a míváte pokaždé plno, nepřijde vám, že poptávka po vašich koncertech převyšuje nabídku?

Ono není moc pořadatelů, kteří by nám byli ochotní zaplatit cestovné, honorář a ubytování. V podstatě jsme zůstali v Železné a v Redutě - když nepočítám výjimečné koncerty v Lucerna Music Baru, kde jsme už párkrát hráli, ale nikdy ne sami. Kdyby bylo možné hrát jinde, budu jedině rád, Praha je velká.

Máte nějaké pěvecké vzory, kterými jste se nechal ovlivnit?

Určitě. Podle mě je důležité, aby člověk měl aspoň deset, dvacet vzorů, aby se neomezoval jen na jednoho zpěváka. Ti, co ovlivnili nejvíce mě, byli ti, kdo kombinovali jazz a blues. Většinou černí zpěváci, ale těch jmen je strašně moc. Kdybych měl jmenovat, tak to byl určitě Ray Charles, Arnie Andrews, potom samozřejmě Joe Williams, Jimmy Rushing, John Hendrix, nakonec i angličtí rhytm & bluesoví zpěváci, Paul Jones, Chris Farlow, Georgie Fame. Trošku pozdě jsem přišel na Al Jarreau, ale to, co dělal ve svých začátcích, bylo přesně to, co jsem považoval za ideál, tak nějak by to mělo vypadat. Ale jsou stále noví, teď mi přijde fantastický třeba Curt Ellingt. Od každého se dá něco naučit - a to jsme ještě pominuli ženy.

Viděl jste někoho z těch lidí naživo?

Čtyřikrát jsem viděl Ray Charlese. Poprvé to bylo v roce 1971 ve Stuttgartu, kde jsem ten večer sám hrál v nějakém baru, tak jsem z baru musel zdrhnout. Do dnešního dne mám z toho koncertu doma poznámky. Musel jsem si napsat přesně co se hrálo a jak se to hrálo. Pak jsem ho viděl v Praze v Lucerně, potom v Haagu na festivalu a naposled asi před třemi roky ve Vídni. A určitě bych na něj šel znovu, jen by to muselo být v malém sále, s malým auditoriem, kde by byla dobrá akustika, protože on vůbec nezvučí, všichni hrají naživo, jen on a klavír mají mikrofon. Jeho koncerty jsou jako za starých časů, ale to, co vydává na deskách, už nemá ten náboj, na který jsme byli zvyklí.

Vy v současnosti o natočení živé desky neuvažujete? Vaše koncerty jsou pověstné nábojem a energií...

Kdysi jsme natočili s Bluesbandem s Lubošem Andštem živou desku (Blues z lipového dřeva /1983/ - pozn. red.), a to bylo jasné, že koncert vyjde lépe, než studiová nahrávka. Možná k tomu dojde i dnes, je pravda, že mí současní spoluhráči jsou výborní a že na koncertě to vypadá opravdu jinak než na desce. Nějaké živé nahrávky i máme, ale chtělo by to kooperovat s vydavatelem a s dalšími lidmi, aby se to mohlo uskutečnit. Mimochodem, koncerty, které budeme mít začátkem června v Jazz Klubu v Železné, budeme nahrávat a možná z toho něco přiřadíme jako bonusy na náš nový disk (má vyjít 13. září). Nejraději bychom tam dali dvě nejúspěšnější z posledního "Čierneho Petera" - "Maturantky" a "Prosperitu". Zdá se mi, že v českých médiích trochu zapadly a že se nedostaly moc na povrch.

U jakého vydavatelství vyjde plánovaná deska?

Teď mám nového vydavatele, jmenují se Millenium records, jsou noví, takže jsem pro ně vzácný - ne jako pro ty "majors", které mají jiné kasové podniky. Takže to možná dostanu i do nějakých médií.

Cítíte rozdíl mezi slovenským a českým publikem?

V principu ne. V Čechách chodí lidi víc na koncerty, je tu větší kvantita, ale i kvalita koncertů, tak se mi zdá, že mají lepší vztah k hudbě. Já vím, že diváků, které zasahuje moje hudba, je 1-2%, což moc není, ale je důležité je najít a oslovit.

Často jsou dnes slyšet hlasy, které mluví o jistém "comebacku" blues, o návratu zájmu o tento žánr. Máte také ten pocit?

Na Slovensku speciálně je znát úbytek zájmu o takové ty "synťákové" kapely, začíná opět vyhrávat muzika. Kapely tvoří bubeníci, basisté, živé nástroje, ubylo toho nahraného, připravených sekvencerů. Držím palce těm, kteří si myslí, že doba přeje návratu kvalitní muziky. Jsou dva faktory, podle kterých můžeme pozorovat, jak reprodukce toho procesu vypadá, a to je prodej desek a návštěvnost na koncertech. A když křivka těchto faktorů bude stoupající, tak potom budou mít pravdu. To ostatní jsou jen pocity.

Máte své favority mezi deskama, které jste vydal?

Těžko říct, většinou jsem nejvíce fascinován tou deskou, na které právě pracuji. Když se na to podívám zpětně, tak každá měla své místo, své výhody. Do dnešního dne cítím, že jsem tam dal kus sebe. Mám rád všechny, všechny jsou pro mne svým způsobem vzácné.

Je o vás známé, že se nebráníte možnostem modernějších výrazových prostředků, zkoušel jste s nimi někdy experimentovat?

Ano, máme i nějaké výsledky. Na "Čiernem Peterovi" je skladba "Get On Board", která se dožila jednoho remixu. Je na jednom sampleru, který vydali Universal. Celá ta skladba je k nepoznání změněna. Vytvořili jsme to s Andrejem Šebanem ve studiu a docela jsme se u toho bavili. Přiznám se, že i teď jsem se o něco pokoušel, ale jednoduše mně to nešlo. Rozhodl jsem se zaexperimentovat jinak. Setkal jsem se s jedním naším prominentním DJ-em, jmenuje se Toky, je prý velmi úspěšný. A s ním jsme si asi dvě hodiny povídali, chtěl jsem, aby mi vysvětlil, v čem je jeho úspěch, protože nic známého nehraje, nemluví, nic mimořádného nedělá, je jen úspěšný - na základě něčeho, co my absolutně nechápeme. No a výsledek té debaty byl, že jsme se dohodli, že si vezme jednu písničku z nové desky a udělá na ni remix. Tak to snad udělá lépe, protože já na to zkrátka nemám. Ale určitě mě to zajímá a byla by blbost si dávat klapky na oči. Ta hudební, nebo zvuková forma je tu a je třeba s ní komunikovat.

Na domácí hudební scéně máte dnes pro vás zajímavé objevy?

Třeba -123 minut, to je sympatická kapela. Pěkná deska je také "Ilustratosféra" od Dana Bárty... Na Slovensku je taková zpěvačka, která se jmenuje Sylvie Josifoská a to je celkem fajnový objev. I když je pravda, že už ji znám asi deset let a vím dlouho, že pěkně zpívá, ale dnes se dostává do fáze, kdy by měla utvořit nějakou vlastní nahrávku. A je toho stále dost. Říkám, že stále se máme co učit od každého. Je jedno, jestli je to světová hvězda, nebo někdo jen tak.

Jaký je Váš vztah k internetu?

Vztah k internetu mám jednoznačně kladný. Ta komunikace je úžasná, s lidmi, se kterými jsem si nepsal dvacet let, si teď sem tam vyměním aspoň pár slov; pak je ohromná také propagační funkce internetu. Informace se tak dají šířit velmi jednoduše a velmi rychle. Teď zrovna se zavádějí mé nové internetové stránky, přecházejí na www.peterlipa.com, a tam jsem si nechal dát hudební ukázky z té nové desky.

Dal byste si na stránky nějaké raritní verze skladeb, které nikde jinde nejsou? Před chvíli jste například mluvil o remixech, které děláte a ty se k většině vašich posluchačů nedostanou...

Nevidím důvod tam dávat celé verze. Stále považuji hudbu za zboží. Jsem za to nalákat ukázkami, potom nechť si ten zájemce koupí desku. Z těch remixů bych tam mohl dát také ukázky.

Tento rozhovor děláme pro internetový časopis MusicServer.cz, znáte ho?

Moc ne, internet používám hlavně pro mailování, pokaždé, když se pustím do surfování, tak to končí tragicky. Odcházím zničený od počítače, pročetl jsem strašnou spoustu věcí, ale kolikrát ani ne to, co jsem chtěl.

Děkuji za rozhovor