Album "Walking On The A-Bomb" sis vydala sama, bez velký firmy a vyšlo jen jako součást posledního čísla Reportu. Jak to s odstupem měsíce hodnotíš? Byl to dobrej nápad?

Já zpětně nevím. Zatím nevidím ten výsledek. To poznám až na koncertech.

Proč jste si vybrali právě tuhle cestu?

Kolem vydání desky se děly náročný věci. Bylo to zdlouhavý, každej měl sto jinejch názorů. Byli jsme u třech hlavních firem včetně Sony Music, kteří vydali mý předchozí dvě desky, a tam jako že absolutně ne. Oni ti vždycky řeknou, že tě neslyšeli nikdy zpívat takhle dobře, ale bohužel je to moc komplikovaný. Zbejvalo Indies nebo Championship Records. A v poslední chvíli, když už jsme byli skoro dohodlí s jednou z nich, jsme dostali nabídku od Reportu. Řekla jsem si: Tak jo, jednou do toho ty prachy vrazíme a máme záruku, že se to minimálně dostane do sedmnácti tisíc domácností.

Věděli jste, že to je poslední číslo Reportu, že přestává vycházet?

To jsme samozřejmě zjistili až po podepsání smlouvy.

Kvůli způsobu vydání nebylo k desce žádný promo. Kromě čtenářů Reportu se o albu nikdo nedozvěděl, nebyly recenze. Co plánujete dál?

Teď by nám měli vrátit asi tři tisíce cédéček a ty budeme prodávat na šňůře, kterou pojedeme od března do léta a směrem podzim.

Jak se Natalie Kocab dostala k Jiřímu Burianovi?

Přes společnýho kamaráda. My jsme ani neznali moc společnejch lidí. A víceméně hned na druhý schůzce jsme začali točit.

Jak to probíhalo? On dělal hudbu na tvý texty?

Vůbec ne. My jsme seděli vedle sebe. On si třeba něco šmidlal s motivama a řekl: "Poslechni si tohle." Mě napadla nějaká fráze, pak jsme do toho společně vymejšleli zpěvy, on mi kecal do textů. To fakt vzniklo, jako bysme byli jeden člověk, což je moje první zkušenost takovýho typu. Bylo to štěstí, protože jsme si taky mohli nesednout.

Když ty písničky poslouchám, tak v tom Buriana strašně moc cejtím. Jeho rukopis, hned vzpomínám na věci, který udělal předtím. A klidně bych řekl, že je to jeho deska s tvým zpěvem.

No, to není pravda. Já udělala třeba hodně zpěvů. Je fakt, že to na těch autorech hodně nechávám, co se týče hudební koncepce desek, protože pro mě je vždycky zajímavý je sledovat, ale v tomhle případě já hodně ovlivňovala, jak to bude znít. Už jenom proto, že mi to Jirka dovolil. On naopak hledá nový inspirace. Využívali jsme se navzájem, to platí i o textech z jeho strany. Ale on dělal hudbu a já texty, to je hlavní rozdělení.

Možná je to tím, že už toho nahrál opravdu hodně a člověk ho má možnost dobře znát, na rozdíl od tebe. Za tebou byly zatím dvě desky s ne úplně vyhraněným rukopisem.

Já myslím, že tak to bude vždycky. On je to částečně záměr. Když přijdu za nějakým novým člověkem, tak chci jeho styl hudby. Ani nevím, jestli spolu budeme dělat druhou desku, i když bych ráda. Já se na lidi nevážu. Třeba s Pavlíčkem jsme další desku neudělali, protože jsme se po hudební stránce rozešli a já jsem dost neposednej typ. S Burianem se to ovšem zatím neděje. Za což jsem ráda. Máme teď fakt dobrou komunikaci.

První desku jsi udělala s tátou, druhou s Michalem Pavlíčkem juniorem a třetí s Jiřím Burianem. Takže jde často o spolupráci dětí slavnejch rodičů.

Michal je jinej případ. My se spolu známe od dětství. Kocáb a Pavlíček je manželská dvojice, i když rozvedená. S rodinou Burianů jsem ale neměla pražádný vztahy. My jsme se vůbec neznali. Znala jsem jen Southpaw a pak mi kámoš dal poslechnout Ghostmother, což bylo pro mě klíčový. S Michalem máme hodně společnýho. To samý dětství, ty samý témata. Ale Jirka je z divadelního prostředí. To jsou jiný nátury. Jeho táta je jinej typ umělce z jinejch kruhů. Takže v případě týhle desky to, že jsme děti slavnejch rodičů, nehrálo moc velkou roli. I když ty styčný body jsou stejný. Úplně každý dítě na týhle planetě, který má slavný rodiče, má mindrák, a pokud tvrdí, že ne, tak lže. Všichni maj' a budou mít. Ale zase je to motor. Tyhle lidi mají tendenci nasadit na 200 %.

Proč jsi vlastně začala zpívat? Chtěla jsi sama, nebo to byl nápad Michaela Kocába?

To je takovej všeobecnej předpoklad, že si to táta takhle vymyslel, ale není to vůbec pravda. Já jsem to tak chtěla odmalička. Věděla jsem, že budu zpěvačka, a když přišla ta první deska, tak mi to ani na vteřinu nepřišlo divný. Přišlo mi, že to tak má bejt. To je přece logický, že vydám v patnácti desku. Až teď mi dochází, co to s tím mozkem mohlo udělat, nebo co to udělalo. Navíc, když jsem to udělala v týhle republice...

Tenkrát to hodně lidí komentovalo negativně, psalo se o protekčním dítěti. Jak jsi to nesla?

My jsme vyrůstali v docela velký bublině. Kdybych nečetla diskuze, což jsem začala až někdy v osmnácti, tak mi vůbec nedošlo, že mě někdo nemá rád. Osobně se na tebe všichni smějou, všichni ti vyjdou vstříc. Ve třídě se s tebou chtějí všichni kamarádit. To je ten problém, kterej mám s Čechama. Kdyby neexistoval internet, tak si dodneška myslím, že jsem fakt strašně oblíbenej člověk. Když jsem v osmnácti otevřela internet, byla jsem v šoku. A s tím se peru dodneška. Mám konstantní pocit odporu vůči společnosti. Když mě nemaj' rádi, tak já je taky nebudu mít ráda. Ale je to můj ubohej osobní problém. To není zajímavý.

Poprvé jsem tě zaregistroval někde ve Studiu Kamarád, kde jste byli se ségrou a Michaelem Kocábem, a vy jste tam, jako malý holky, dělaly docela bugr. Jak ses od té doby změnila? Jsi pořád tak trhlá?

Jo, to je legendární video (smích). Já byla vždycky fyzicky pomalá. Ráda sedím, nemám ráda procházky, ale konstantně musím dělat něco mentálně. Ve dvanácti jsem si na chalupě založila divadelní soubor, terorizovala jsem úplně všechny ve vesnici. Rozdávala jsem jim dvacetistránkový hry o filozofii světa a oni se to museli učit. Byla jsem dominantní a tlustá a každej se mě jako dítěte bál. Jestli připadám někomu trhlá, tak na to jsem zvyklá, ale nevím proč. Já mám jednu vlastnost, kterou ti potvrdí úplně každej. Zásadně dělám to, co si myslím, že mám dělat. Takže se neumím dost dobře chovat, a když mě něco napadne, tak to půjdu udělat. A lituju toho až pozdějc. Takže cokoliv udělám, včetně "Absinta" (kontroverzní román "Monarcha Absint" (2003) - pozn. redakce), nebo cokoliv, co řeknu, je buď v návalu nějaký mý momentální nálady, nebo si to fakt myslím. A vůbec nikdy se nezarazím a neřeknu si - možná bych o tom měla ještě přemejšlet. Až teď se začínám učit dávat si trochu bacha.

Brzy ses stala mámou, jak tě ovlivnila tahle zkušenost?

No hodně. Ale já nechávám věci se dít. Já jsem čekač. A když přišlo to dítě, tak jsem se nikdy nepozastavila nad tím, jestli je to dobře, nebo jsem na to připravená, nebo jaký by to bylo bez něj.

Kolik jste ztratili triček na škole v přírodě?

No, já nevím. Já totiž nevím, co jsem mu tam balila.

Takže je to v pořádku. Kluk ztrácí věci, ty si nepamatuješ, co jsi mu dávala, a oba jste spokojení.

Vincent, když se narodil, tak měl rád pořádek. Nesednul si na nic špinavýho, rád měl přesný věci - teď bude jíst a teď spát - a já si říkala: Díky bohu, bude po tchánovi. A prd. Jde do mě takovým stylem, že bych to nikdy nečekala. Po čtyřech letech u něj došlo k zásadní proměně. Je zapomnětlivej, roztržitej, má velkou hubu. Prostě jako já.

Jak to máš s vírou?

Silně, no.

Je to daný rodinou, v který jsi vyrůstala?

Rozhodně je. Ale myslím si, že obecně umělecký typy lidí k tomu inklinujou, protože konstantně hledáš ten podtext všeho, co je. Zvlášť spisovatelé musejí hledat ty základní osy, tendence, potenciály postav a kdo by jak a proč řešil tu situaci. Já měla s vírou hroznejch krizí, fakt strašnejch. Měla jsem třeba problém chodit do kostela. Ale za život bych vyskládala tlustou bichli konfrontací s realitou, kdy jsem si říkala: Ty vole, tohle není normální, tolik divnejch náhod. Když se mi narodil syn, tak jsem se na něj koukla a řekla si: Jak může někdo na celým světě tvrdit, že to je otázka genetiky? To je prostě nesmysl. Jak můžeš koukat na to dítě a myslet si, že je to jenom malej člověk? To mimino na tebe kouká a v určitý fázi si říkáš, že ti musí rozumět. A jak oni se učej mluvit a ještě jsou to úplný děti, tak někdy řeknou takový věci, že je nesmysl si myslet, že něco jenom odpozorovali. Oni přicházej s jinou informací, kterou postupně zapomínají. Pokud jednou připustíš, že je jiná realita, tak to začneš vidět. Když se uzavřeš, tak to nevidíš.

Ta jiná realita musí být nutně křesťanství, nebo ti to je jedno?

Já užívám princip Boha. Hodně Čechů je fascinovanejch přírodou, jak je nádherná a jak funguje, ale to taky není náhoda. A to, jestli ta náhoda, ten princip je muslimskej, nebo křesťanskej, je mi jedno. Češi jsou religiózní národ, ale máme zakořeněný pohanský tradice. My milujeme vykládání karet, my milujeme ty symboly, věštění. Jsme hodně slovanský, hodně podobný Rusům, ale oni se nebojej splést. Češi se bojej něco deklamovat, protože by to možná nebyla pravda.

(následovala dlouhá filozofická debata)

Jakej máte aktuálně vztah s Michaelem Kocábem?

V pohodě.

A početný mediální aféry na to vliv nemají?

Ty mají zásadní, příšernej dopad na psychiku lidí. Já začnu trochu zuřit, když se mě na to ptají. Vždycky sedím na rozhovoru a říkám si - tak kdy to přijde, 10 minut, 5 minut, prd a je to tam. A přitom na tebe hrajou tu hru. Chtěj tě uklidnit, chtěj tě hodit do pohody, chtěj udělat, že jsou jako kámoši a že jim to vlastně můžeš říct, protože to nenapíšou špatně. Takže já jen vždycky sleduju jejich schopnosti, jestli na mě jdou dobře, nebo špatně.

Přišel jsem s tím teda včas, nebo moc brzy?

Né, ty jsi něco jinýho. Já myslím ty zpravodajský, lifestylový a všeobecně zaměřený časáky. Bulvár, no.

Jak teda ty aféry ovlivňujou tvůj život?

Prostě - kdyby nebyla ta média, tak je to pro mě vše o 50 % jednodušší. Vyjdeš z baráku, vejdeš do hospody a každej se o tom chce s tebou bavit a já už ani nemám sílu říkat, že se o tom nechci bavit. Je to hrozně psychicky náročný.

Co říkáš na nominaci na Nobelovu cenu míru pro Michaela Kocába?

Zaslouží si ji. Významně se podílel na revoluci, stál za odsunem sovětských vojsk a to je jen malý výčet všech jeho lidsko-právních aktivit. O většině jeho zásluh z pozice ministra lidských práv se nepsalo, zčásti vinou našich věhlasných médií a zčásti proto, že šlo o choulostivé otázky. Já celej ten 50stránkovej nominační dokument četla a i já byla překvapená, co všechno tam je. Kdokoliv by ten dokument četl, neměl by jakýchkoliv pochyb, že si ji zaslouží. Nominovala ho primárně Světlana Gannuškina předsedkyně výboru Občanské pomoci, členka prezidentské rady Ruské federace pro podporu rozvíjení institucí občanské společnosti a lidských práv. Ruska. To mluví za vše. Mimo jiné to teda má co dělat s otázkou Čečny. To je jeden z hlavních bodů.

(následovala dlouhá diskuze o Rusku a Čečně)

Zpátky k muzice. Sleduješ českou scénu? Co tě v poslední době zaujalo?

No, že bych si pustila českou kapelu, to se mi nestalo od Výběru nikdy. Ale samozřejmě to znám z koncertů, z YouTube a tak. Ale, že bych znala celý desky, to ne. Mám přehled, kdo co dělá. Vážím si třeba Vladivojny, NiceLanda, 100°C apod. Jsou tady lidi s přesahem, ale když se podíváš na letošní nominace na Anděly nebo Žebřík, ten přesah je podle mě skandálně potíranej. Jsou nedoceněný.

Já přemejšlím, kam by se Natalie Kocab v rámci domácí scény asi zařadila?

Já nevím. To moje pojetí o hudbě, zvlášť český, je děravý. Řekla bych, že patřím do skupiny těch divnozpěvaček jako je Vladivojna, Načeva & spol. Ze všech kariér mně je ale nejblíž Nick Cave. Takový osobnosti mě berou.

Říkala jsi, že děláš, co tě právě napadne. Takže neplánuješ nic do budoucna?

Moc ne. Já jsem špatnej stratég. A neumím se soustředit na jednu věc, což dohání každýho, včetně Buriana, k šílenství. Takže já točím desku, ale já v tu chvíli taky píšu knihu. Studuju FAMU, točím desku, píšu knihu a točím desku. Do toho všeho začínám psát scénáře. Takže já nikdy nedělám jednu věc totálně koncentrovaně. Já se soustředím v tu chvíli, co tam jsem, ale jakmile držím to cédéčko, tak je pro mě hotový a je pro mě i trapný to pak zpívat na koncertech, nejsem koncertní typ. Mě baví to tvořit, být ve studiu, a když to dodělám, tak chci zas hledat novou cestu. Pro mě je vrcholem vydání desky.

Píšeš další knížku? Co to bude?

Komedie. Přesedlala jsem na humor. Sice je to o smrti, ale je to komedie. Teď jsem v půlce. Myslím, že by to mohlo vyjít na podzim. Jsem zvědavá, jak na to budou lidi reagovat. Oni moc netušej, že mám smysl pro humor.

Jak se vidíš do budoucna? Jako spisovatelka, zpěvačka nebo scenáristka?

Scenáristka vůbec ne. Tak bych se zatím neklasifikovala, i když mám rozdělaný tři projekty.

Co bys teda chtěla bejt?

Jako ten Nick Cave. Zpívající spisovatel nebo píšící zpěvák. Co si občas napíše scénář. To je pro mě naprosto neoddělitelný. Já jsem po druhý desce - a i teď to občas řeknu - tvrdila, že je to moje poslední deska. Mě totiž tenhle showbusiness štve. Já ho nesnáším. Nesnáším, že musím kontrolovat svý stránky, točit klipy a tak.

Vždyť si to můžeš dělat, jak chceš, ne?

No... třeba klip se nedá obejít.

Nemusíš v něm hrát...

Už jeden takovej mám. A můj plán doteď byl, že v tom druhým taky nebudu, ale to se nebude líbit Burianovi. Vlastně jsem vymyslela jeden, kterej budeme s Jirkou točit na přelomu února března. Je tak vtipnej, že si tam i ráda zahraju, nesmím říct tu pointu, ale...

Takže tobě jde jen o to si něco vytvořit, nahrát desku a to tě plně uspokojí. A Burian je ten praktickej člověk, kterej je schopnej to předat dál.

Jo. Ten jo. Ten to má na háku. Říká, že musíš mít ty kontakty, musíš si přidávat lidi na MySpace.com (já tam nevlezu, nebyla jsem tam rok, mě to nezajímá) atd atd. Kdybych se víc snažila, tak budu víc vidět. Sponzoři mi zaplatí klip, ten uviděj lidi, lidi přijdou na koncert a já nebudu furt v dluzích. Mě ale nebaví přemejšlet, jak donutit lidi, aby si koupili moji desku. Tak jsem to vyřešila tak, že chodím do práce a sedím tam od osmi do pěti a desky si nahrávám pro sebe. A Burian šílí. Ale v tom je právě ten fór.