V lednu měla v La Fabrice premiéru nádherná inscenace "Slávy dcery" scenáristky Natálie Kocáb a režisérky Vandy Hybnerové. Představení v sobě mísí činohru, pantomimu i videoprojekce a je nádherné i díky citlivé a do příběhu naprosto přesně padnoucí hudbě Mikuláše Tichého. Nedávno vyšel i soundtrack a rázem se stal mým každodenním společníkem.

"Slávy dcery" je vlaková roadmovie o komplikovaných životech a pocitech zklamání dcer slavných otců. Je to tragikomický příběh protkaný melancholií i láskou, kterou se ani dětem, ani rodičům nedařilo přijímat ani dávat tak, jak by si jejich protějšek představoval. V takové konstelaci se neubráníte emotivním projevům, otvírání starých křivd. Zklamání se snoubí s hledáním smíření.

Mikuláš Tichý celý příběh obalil kompozicemi postavenými hlavně na klavíru. A ta hudba je plná melancholie a nálady pařížských šantánů a nočních podniků. Je v tom kus ducha Amélie, je v tom vůně starých němých filmů, je v tom bolavý srdce i spolykaný slzy a nádherná nálada plná nostalgie. Ta hudba opravdu silně a přesně podtrhuje celkovou linii příběhu, spoluvytváří jeho náladu.

Na představení jsem zavítal nedávno a byl jsem po všech stranách okouzlen. Když si pak po několika dnech opakovaně pouštíte soundtrack doma, zjišťujete, že funguje i sám o sobě. Nezřídka se u filmové a divadelní hudby stává, že jsou jen doplňkem celého díla a bez něj posluchačovu pozornost neutáhnou. V tomto případě jsem si ale jistý, že si na své přijde i člověk, který "Slávy dcery" neviděl. I když absenci tak krásného divadelního zážitku bych nikomu nedoporučoval.