"Kruci, vždyť tady jdou na večeři Wino (Saint Vitus, The Obsessed), Al Cisneros (Om, Sleep), Scott Kelly (Neurosis) a Dale Crover (Melvins)!" nemohl se nezastavit každý, kdo v čase začátku akce potkal ve dveřích klubu zmíněné hudebníky, kterak s bedňáky a pořadateli kráčejí pryč z místa, které za nějaké dvě hodiny zcela ovládnou. Co jméno, to osobnost a obrovská hudební minulost a s tím související pocit, že tenhle večer nemůže skončit špatně. Ne, tohle není apriorní fanouškovské nadšení. Tohle je výsledek podvědomé analýzy tvorby zmíněných hudebníků. Vždyť se podívejte na to, co mají za sebou, a přemýšlejte, zda lze nad čímkoliv z toho mávnout rukou!

V devět večer se privilegia zahrát před Shrinebuilder dočkala Ema Camelia, jedna z nejlepších tuzemských post-hardcorových kapel a v prvé řadě zástupce té části scény, která nejde po jednoznačném vyznění své hudby. Kopřivnická pětice předvedla žánrově bezesporu poučený set, na němž však zároveň nebylo mnoho objevného. Kytarové zdi dokážou budovat obstojně, ale jakmile se pustí do jejich šperkování všemožnými mezihrami, je to o poznání horší. V hutných polohách působí Ema Camelia rozhodně jistěji, což ale může být dáno i tím, že za hlasitostí těchto pasáží se dá snáz schovat.

To Shrinebuilder se za nic a za žádných okolností schovávat nemusejí. Z jejich nepřerušovaného, bezmála osmdesátiminutového vystoupení (zatímco kytaristé přelaďovali, odváděl Crover pozornost neuvěřitelnými eskapádami na své bicí sestavě) nemohlo být zřejmější, jak organicky si tato čtveřice rozumí. Žádný souboj čtyř eg zasloužilých muzikantů, ale dokonalé prolnutí jejich hudebního cítění a nápadů.

A Shrinebuilder si rozuměli, nejen pokud šlo o souhru či naopak předávání hráčských a pěveckých partů (zvlášť z "výměn" Wino - Kelly přímo dýchá imponující zkušenost), ale taky pokud šlo o naprostou odevzdanost předváděné hudbě. Žádné proslovy a pozdravy, takřka žádná gesta (Wino je přece jen z o něco starší školy), ale ani strojená odtažitost (kterou by stejně shodilo Croverovo všeříkající "aaaaah" v samém závěru, kdy ho jakoby přestalo bavit, že za bicími by nebyl vidět, i kdyby mu nestínil uprostřed pódia stojící Cisneros). Namísto toho ohlušující, masivní, ale taky s lehkostí budované kytarové monolity.

Jakkoliv jsem nesdílel všeobecné nadšení ze stejnojmenného debutu Shrinebuilder, pomohl mi koncert v tom, abych si lépe ujasnil jeho přednosti a uvědomil, kde mohla být má posluchačská chyba. Především v banální skutečnosti, že jsem desku poslouchal málo nahlas. Shrinebuilder ztělesňují historii tvrdé hudby s jejím důrazem na surový kytarový riff a "primitivní" bicí, ale zároveň jí následováním těchto konstant vdechují nový život, když ukazují obrovskou tvárnost základních stavebních prvků. Okultní nádech, obrazy zapomenutých světů a zapovězených činů, umění v surovosti. Síla riffu nebyla nikdy ohrožena, ale díky Shrinebuilder znovu nabývá impozantních rozměrů.