Tata Bojs byli už v roce 1997 kapelou, kterou znala minimálně celá středoškolská Praha. V té době jsme donekonečna sjížděli demáč "Šagali Šagáli", vydaný Black Pointem, a vedle dnes už vlastně zapomenutých písní poslouchali taky ty Mardošovy vtipy, z nichž si vybavuju hlavně ten o Herkulu. Tedy o lepidle. A do toho přišlo vydavatelství Indies s první studiovou a vlastně opravdovou debutovou deskou Tatáčů "Ukončete nás...!".

Tata Bojs se měli stát hlavní hvězdou této brněnské stáje, a její zástupci do nahrávky investovali nemalé prostředky. I když si ji produkovala sama kapela spolu s Romkem Hanzlíkem, mix obstaral hvězdný americký producent Jonathan Burnside, který pracoval třeba na deskách Melvins, ale i na jednom z prvních singlů Nirvany ("Sliver" / "Dive") a u nás také na albu kapely Slut.

Deska "Ukončete nás...!" se celá nesla v designu pražského metra, s nímž byla propojena nejen názvem a grafikou, ale i kmotrem, kterým se stal manažer dopravního podniku Ing. Ďuriš. A i když se na konci devadesátých let neprodávala zase tak dobře a ta veliká sláva Hanspaulských přišla až o několik let později, už tenkrát za album dostali zlatou desku. Tu jim ale tenkrát udělil Jan P. Muchow jen tak, protože kdyby se vázala na čísla prodejů, úplně by to nevyšlo.

V každém případě se toto dílo stalo oficiálním debutem a Tata Bojs díky videu k písni "Jaro" i skupinou, které si v té době musel už každý všimnout. Ta poetika, s kterou tihle muzikanti pracují, byla na světě už tehdy, a i když to hudebně byla mnohem, ale fakt mnohem alternativnější a rockovější formace, než je dnes, její texty od začátku přetékaly lehkostí, hraním se slovy a hledáním nezvyklých tvarů a spojení.

Odtud pochází třeba "Jsem tak trochu romantik / a tak trochu alergik" ("Jaro"), "Japonci maj ty svý japonský kamery / Amíci maj ty svý japonský kamery / Japonci maj ty svý japonský kamery / a Němci maj ty svý japonský kamery" ("Léto"), "Člověk někdy říká člověk / ale myslí tím sám sebe" ("Devoto"). Pánové tu ale experimentují na všech frontách, "To Sou Hlásky" jsou fakt jen souhlásky, "Poslední dobou" popisuje jakýsi svět naruby.

Těžko říct, jestli je to nostalgií, nebo věkem, v němž jsem na této desce ujížděl, ale jako jeden z mála lidí ji stále považuju za nejlepší počin Tata Bojs. Tenhle alternativnější a rozpitější a údernější svět jim podle mne slušel úplně nejvíc. I když rozumím tomu, proč potřebovali roztáhnout křídla a přesunout se k mainstreamovějšímu publiku do hal. I tak bych ale každému doporučoval se k této nahrávce občas vrátit. Dál než jen k legendárním hitům "Jaro" a "Divnosti". I po čtyřiadvaceti letech to všechno dává smysl. A je skvělé, že se konečně i album "Ukončete nás...!" objevilo na streamovacích platformách. Dost dlouho tam chybělo.

Na debut pak ještě ve stejné metro poetice navazovala studiovka "Nekonečná stanice", která v první padesátikusové limitované verzi vyšla jako cédéčko vypálené přímo na koncertě na Deltě. Obsahuje velkou část akustických verzí písní z prvotiny a uzavírá alternativní kariéru Tatáčů. Další vývoj se pak odehrával už pod křídly velkých firem. A to už je jiný příběh.