Folk můžete buď milovat, nebo nenávidět. Samozřejmě existuje také varianta "někde mezi", ta se ovšem zrovna často nevidí. Nebudu hrát divadýlko, patřím do skupiny s pořadovým číslem dvě. Jaké ovšem bylo moje překvapení, a podotýkám, že milé, když jsem se "seznámil" s Karlem Vepřekem, respektive s jeho posledním albem "Najdem den." Pravidelný návštěvník Porty se ze mě nejspíš nestane, přesto si tohle album do své sbírky zařadím s radostí a dobrým pocitem.

Těžko říct, v čem tkví tajemství přitažlivosti tuctu tichých, posmutnělých, chvílemi nostalgických skladeb. Rozhodně to není porušováním "folkových stanov." Těch se Karel Vepřek drží jako klíště na krku trempově. O to tady ale nejde. Snad je to minimum aranží, které dokládá, že méně může být více. Snad je to Vepřekův hlasový projev v některých momentech ne nepodobný Jaromíru Švejdíkovi (Priessnitz, Jaromír 99 & The Bombers, Umakart).

Nezanedbatelnou devizou nalezeného dne je skutečnost, že prostor desky není pojat coby tribuna ke sdělování vypelichaných dogmat o radosti z východu slunce, bolehlavu z neopětované lásky nebo dokonce balady o ohnuté lžíci zasunuté v odřené kanadě. Namísto toho Vepřek & spol. tvoří podmanivé obrazy balancující kdesi na pomezí reality a snových představ. To vše pak za použití jednoduchých, o to víc však působivých hrátek se slovy. Ve skladbě "V docích," kde zní: "V docích hladí lodi v bocích, lodivodi noci, V docích schovaný je kdosi, lodním trupům pro smích," lze s trochou nadsázky mluvit o textovém minimalismu.

"Najdem den" není povolávací rozkaz do řad příznivců folku, ani závazná objednávka lístků na Portu. Je to "jenom" dvanáctka tichých písní odhalující poetické autorovo nitro. Současně ho přistihuje při chvilkovém nostalgickém snění. "Najdem den" je osobní album, vždyť takový moment jednou za čas přepadne každého z nás.