Není složité najít přinejmenším 100 + 1 důvodů, proč Mira Šmajdu z fleku sejmout. Prý je to hlupák, kterého nelze brát vážně, navíc má na hlavě příšerný účes. Hraje hloupé tuctové songy pro hloupé puberťačky a sám si hraje na něco, co není. Tolik z nejrůznějších komentářů. Co je na nich pravdy? Samozřejmě všechno! V případě, že vaše přítelkyně dala namísto sexu s vámi přednost fandění Šmajdovi u televize, pokud váš vlasový porost s přibývajícími lety klesl pod padesát procent původní hustoty nebo pokud přes vlastní komplexy nedohlédnete ve škole na tabuli, je averze, neřku-li dokonce nenávist vůči mladému a úspěšnému idolovi pochopitelná. Jestli ovšem zmíněnými problémy netrpíte, můžeme se od povrchní osobní roviny přesunout k podstatě, tedy jeho hudbě.

Už během soutěže bylo víc než zřejmé, jaký směr zpěváka baví a jakým směrem by se chtěl nadále ubírat. Svému stylu se nezpronevěřil a nikam neuhnul: je to přesně ten Miro Šmajda, jakého byste po zhlédnutí několika dílů SuperStar očekávali. Stejně tak ale všichni okolo dopředu tušili, že jeho tvorba nebude nic pro gurmány. Problém není ani tak v samotném interpretovi jako spíš v žánru, jemuž se věnuje. Studna invence v bigbítu a hardrocku se už dávno vyčerpala, vše podstatné na deset tisíc způsobů zaznělo v osmdesátých a devadesátých letech. A aranžérské snahy producenta Milana Cimfe směřující k modernějšímu soundu fungují jen z poloviny.

Miro není špatný zpěvák, jenže svůj hlas až příliš často žene do vysokých poloh. Heavymetalový ječák a la Kamil Střihavka a Láďa Křížek opravdu není to pravé. Mnohem více než soutěžní "Last Forever" s nepadnoucí angličtinou nebo lehce prvoplánová radio-friendly odrhovačka ("Baby") mu sluší ty pasáže, v nichž vystupuje jako "obyčejný" rockový muzikant ("Pod vodou"). Ani v případě několika balad na tom není úplně zle - zvířecí skladba "Vraždy" je možná nejlepší kousek vůbec, přinejmenším po textařské stránce. Kromě slovenštiny a angličtiny na desce zazní také čeština, konkrétně v písni "Svět", v níž připomíná jiného stříbrňáka Petra Bende.

Ono je ale nakonec celkem jedno, jakou muziku Miro Šmajda tvoří, protože hlavním lákadlem je zatím ještě stále on sám. Hezoun s jemnými rysy, vystajlovaným účesem a ideálně bez trika - není těžké odhadnout, jaké publikum se o něj bude převážně zajímat. Stejně tak je nad slunce jasné, že jeho kukuč nemůže a nebude fungovat věčně (o pomíjivosti rychlé slávy se už přesvědčilo mnoho stars před ním) a nastane čas, kdy se bude muset prosadit hlavně svojí hudbou. Jestli jej kvůli jeho mediálnímu obrazu a image bude "znalá" hudební veřejnost brát vážně, se ukáže časem.

Miro Šmajda je svůj - poctivý (až skoro naivní) prosťáček, který si na nic nehraje a nic nepředstírá. Možná i díky tomu se mu kromě uječených teenagerek podařilo oslovit i čtyřicetileté maminy. Čo sa týka platni, je to čistý průměr.