Když koncem devadesátých let Nedvědi podepisovali smlouvu a vybírali nového vydavatele, prohlásil Honza Nedvěd něco v tom smyslu, že EMI ve své době také na Lennonovi ráda prodělávala, protože pro ni byla čest mít ve svém katalogu takovou star. A naši skromní bratři očekávali a snad i dosáhli stejného postavení u nás. Možná i to je důvod, proč se dnes nevráží do aktuálních nedvědích výběrů ani koruna.

"Já sám vím, že jsem se nezměnil 40 let, jezdím neustále na stejná místa, jím neustále stejné věci a o penězích nevím nic, ty má na starosti můj daňový poradce. Já je akorát vydělávám, ale lidé ne, oni žijí podle toho, co si každý den přečtou v novinách a vidí v televizi." (Honza Nedvěd, denik.h-a-d.cz, 2001)

Další výběr bratrů (a syna) Nedvědů je odporná ukázka toho, jak diletantsky se dá s CD pracovat. V bookletu chybí (kromě seznamu skladeb, který ani neprohlédl korektor) cokoliv dalšího. Bookletu chybí i nápad a zřejmě i grafik - ten, co přišel a zrealizoval trapný koncept dvou kytar, nemůže být za grafika považován.

Zatímco první z alb připomíná bratrskou soudržnost Nedvědů, a tematicky tak zůstává převážně v přírodě, u trampů a zamilovaných, na albu druhém můžeme pozorovat jejich vývoj po osamostatnění - po "Pasáčku hvězd" z roku 1996. Honza začíná utíkat z lesa (a od manitúa) do kostela (a k bohu) a čím dál tím víc připomíná namísto původního vandráka s kytarou a naivního romantika (věří mu tu ještě dneska někdo?) spíše lehce pomateného kněze.

"Témata se nemění, ale mění se spíš zpracování. Řekl bych, že to hlavní téma 'nedvědovský touhy' se nemění. Mění se akorát to, že o tom musím víc křičet. Takhle dopadli Beatles, čím víc byli kvalitnější, tím méně prodali desek." (Honza Nedvěd, denik.cz, 2009)

Franta toho sám nikdy moc nenapsal a žil hlavě z písní svého bratra. Po odloučení se soustředil na americkou country a v nudných úpravách, většinou s texty Dušana Vančury, opět pokračuje v (převážně) monotónní interpretaci písní druhých.

"Celá country scéna jde mimo mne. Nevím, ale mám dojem, že oni stále někoho dohánějí." (Honza Nedvěd, frenky.sk, 2002)

Honza Nedvěd je nesmírně pracovitý člověk, denně skládá nové písničky. Z těch nakonec vybírá jen hrstku nejlepších a ty pouští do světa. Wabi Daněk nedávno mluvil o tom, jaké pro něj bylo utrpení společné objíždění kulturáků a proposlouchávání se v autě právě tímto balastem. Škoda že Honza nedostal odvahu dát na výběr právě tyto demosnímky nebo cokoliv, co by mohlo být alespoň trochu zajímavé.

"Za rok napíšu sto písniček a vydám jen šestnáct. Tak to je. A písniček mám stále plnou hlavu. Jen sednu a píšu. A potřebuji jen lásku, která mě inspiruje. Trochu vody a jídla a klid." (Honza Nedvěd, Kulturní echo, 2006)

Třeba ale bratři Nedvědi na desce vůbec nepracovali a celou ji vyplodil jen vydavatel. Ať už je to jakkoliv, jedno je jisté. Takto dělané výběry by se měly prodávat maximálně za 30 korun v trafice. Za víc totiž nestojí. To si radši vyberte svých 44 (nebo kolik) nejoblíbenějších skladeb od Nedvědů a sami si svůj, jistě lepší, výběr vypalte.

"Vypalování je prachsprostá krádež práce, do které vy jste dal svou duši. Že to přeskakuje a vydrží jenom deset přehrání, to nikoho v té chvíli nenapadne. ... No a další možnost by byla zdražit vypalovatelná cédéčka, třeba na dvě stě korun. Přirazit k ceně daň, která by se odváděla OSA nebo na podobný ochranný svaz. Dokud bude cédéčko na vypalování stát patnáct nebo sedmnáct korun, pokvete to dál. Ochranné kódy proti kopírování se u nás ještě moc neumějí udělat." (František Nedvěd, casopisfolk.cz, 2005)