Těžko se posuzuje, jestli je "Křídel se nezříkám" více cédéčko, nebo dévédéčko. Bezmála čtyřicet minut nové muziky a tucet písniček versus dvouhodinový, veskrze historický materiál obsahující záznam koncertu, čtrnáct klipů a k tomu pět duetů. Osobně se kloním k tomu, že toto je více nové album s obsáhlým bonusem. Už jen proto, že zkrátka Věra Martinová v roce 2010 je úplně jiná než ta před patnácti lety, a místy i velmi překvapující.

Asi většina lidí by čekala, že bude countryová. A ona je, ale jen z velmi malé části. Věra Martinová se už při spolupráci s Jamiem Marshallem odklonila od country více k folku a na téhle desce jde ještě dál nebo spíš úplně jinam - mírně k popu a naprosto překvapivě hlavně k šansonu a jazzu. Nicméně svých kořenů se zatím nechce úplně pustit, takže se vlastně ve výsledku pohybuje mezi všemi těmito styly a nebojí se je dokonce i vzájemně spojovat.

Onen odklon od country začíná už v úvodní a zároveň titulní skladbě. Ta je velmi poklidnou folkovou záležitostí (pozor, neplést s trampskou). Následující "Sedmý den" je naopak příjemně kytarově popový, trošku ve stylu Mekyho Žbirky a s předělávkou "The Air That I Breathe", která dostala český název "Strádám", už začíná ona jazzově laděná část pokračující i v další "Hvězdě". Po opět pop-folkové "Jako bič" se jakoby odnikud zjeví čistě countryový "Muzikant" a v podobném duchu se nese i zbytek alba. Stylovou pestrost má na svědomí především slušná řádka autorů, Jamiem Marshallem počínaje a Janem Nedvědem konče, a pak také nová doprovodná skupiny Věry Martinové P.R.S.T. s další řadou hostů.

Kouzlo téhle desky ale spočívá v tom, že všechny zmíněné styly a jejich deriváty dokáže míchat třeba i v jedné písničce. I v těch, které se v jednu chvíli blýskají stylovou čistotou, se najednou objeví naprosto jiný stylový prvek. Jen si to představte, posloucháte melodii někde na pomezí jazzu a šansonu, klídek a pohoda, a najednou se do tlumených bicích a brumlání basy ozvou housle mající zřejmý původ právě v country. Naopak ovšem platí úplně to stejné, a vy tak přemýšlíte, kam vlastně "Křídel se nezříkám" ve výsledku zaškatulkovat. Do country už ale asi ne. Když si poslechnete album jako celek, nemáte pocit, že by bylo tím hlavním stylem - spíš že na nahrávce pouze hostuje.

Věra Martinová zkrátka za posledních několik let ušla dost dlouhou cestu, a jak velkou, odhalí zmíněné přiložené DVD, začínající v roce 1986 "klipem" "Malý dům nad skálou" a končící v roce 2004. Nečekejte od něj ovšem nic světoborného. Jedná se pouze o určitým způsobem přebraný archiv České televize, bez nějakých větších zásahů. Obraz zůstal pochopitelně poplatný době svého vzniku a to samé platí i o zvuku. Nic lepšího než obyčejné stereo se zkrátka vykouzlit nepodařilo. Součástí je i záznam koncertu z roku 1995, který je ale do velké míry zbytečný, minimálně ve video podobě. Celý je takový televizní, což v překladu znamená, že je prakticky bez atmosféry. Bohatě ho stačí jen poslouchat. Přiložené DVD má tak jeden jediný smysl, a sice dokumentární.

Album "Křídel se nezříkám" se Věře Martinové velmi povedlo. Mohlo by být sice trošku delší a přiložené DVD jinak a lépe zpracované, ale pokud se zaměřím pouze na novou muziku, pak mohu všem doporučit. Po takovémto zvláštním mixu stylů byste totiž těžko pátrali i v zahraničí, natož u nás, a z toho vyplývá i jedna jeho vlastnost, která nemusí být úplně ku prospěchu - není to deska na první poslech. Řada písniček se vám může zdát zpočátku divná; teprve až když je slyšíte poněkolikáté, oceníte jejich kvalitu a nápaditost v aranžích. Vyplývá z něj ovšem i to, že Věra Martinová zřejmě sama opouští onen zmíněný post královny českého country a definitivně se vydává do jiných hudebních vod. Tak jako tak pro českou hudební scénu bude přínosem.