V recenzi na vaše poslední album "Life Is Pretty Much..." jsem napsal, že zažíváte něco jako druhý začátek. Berete to stejně?

Michal: Je pravda, že po delší době si zase myslíme, že Gang Ala Basta je jeden celek. Jak po lidské, tak i po hudební stránce. Dlouho jsme se prali se všemi možnými změnami. Teď bychom se zase chtěli vrátit do povědomí lidí.
Lukáš: Máme sestavu, která nás baví, což nás posiluje a můžeme se soustředit na práci, aniž bychom neustále řešili post frontmana.

V minulosti jste odjezdili stovky koncertů, a najednou se po vás slehla zem. Co se stalo?

Michal: Nejhorší moment přišel, když odešla Zuzana Kropáčová. Dlouho nám trvalo, než jsme našli další zpěvačku. Minulý rok jsme měli úspěšný, vydali jsme desku a hodně jsme hráli. V současnosti nás trápí jenom mediální podpora.
Lukáš: Neodpověděl jsi na otázku! Jak už jsem říkal, personální změny na postu frontmana jsou zásadní a mohou ji šíleným způsobem zabrzdit. Třeba když přijde nová zpěvačka, která je silná osobnost, tak může chtít kompletně překopat zpěvy v písničce, která jí v původní podobě nesedí. Tomu jsme se nikdy nebránili, ale zároveň to znamená, že se nikam neposuneš.

To mě přivádí na oblíbené téma vaší kapely - post zpěvačky. Kolik už jich skupinou prošlo?

Michal: Čoveče, to mi dej chvíli.
Lukáš: Budeme počítat (smích).
spolu: Nicole, Markéta, Zuzana, Karla, Bára, Radka, zpátky Nicole a teď Andrea. Takže sedm.
Lukáš: Měnilo se to dost. Třeba na druhé desce, která je vlastně takovým shrnutím dvou let, zpívají tři zpěvačky.

Jak dlouho u vás Andrea vydrží?

Lukáš: Je nám všem přes třicet a Andrejka to s náma umí a dokáže zvládat naše naturela. Funguje mezi námi harmonie - ona je svá, my jsme sví, ale dohromady se máme rádi a funguje to.
Michal: Já se s Andrejkou znám patnáct let. Pak jsme se delší dobu neviděli a přijela za mnou točit jedna hip-hopová parta, kde zpívala. Vůbec jsem neměl tušení, že zpívá. Jsem rád, že to takhle klaplo, protože je to jeden z mála lidí, kterým můžu věřit.

Letos jste vedle klubových koncertů odjezdili několik velkých festivalů. Jak na vás reagovalo publikum třeba na Rock For People nebo Colours?

Lukáš: Ohlasy lidí byly bezvadný. Navíc nás chválilo i pár kamarádů, kteří nám nemají potřebu něco nalhávat. Hlavně vždycky cejtíš, jestli na tebe lidi reagují, nebo ne, a na to se nepotřebuješ nikoho ptát.

Oproti předchozím nahrávkám jste se posunuli tanečnějším a popovějším směrem. Proč jste zanevřeli na trip-hop?

Lukáš: Nemyslím, že jsme na něco zanevřeli. Spíš asi zažíváme veselejší časy, tak jsme udělali veselejší písničky.
Michal: Lukáš na téhle desce máknul víc než já, takže to může být i tím, že je pozitivnější člověk než já.
Lukáš: Občas nám to vyčítají, že jsme se hodili do popu. Nebyl to ale kalkul, takhle to přišlo. Michal teď třeba říká, že musíme udělat zase něco tvrdého, že už na ty měkký písničky nemá náladu. Je pravda, že na staré věci reagují lidi líp.

Kdysi jste předskakovali slavným Massive Attack, kteří v Česku za poslední rok dvakrát hráli. Zašli jste se podívat a zavzpomínat?

Michal: Viděl jsem je kdysi na nějakém festivalu a byl to úžasný hudební zážitek.
Lukáš: Taky jsem je viděl kdysi jinde. Hodně se mi líbí deska "Mezzanine", ale od té doby mě ničím nezaujali.

A co další ikona ostrovního trip-hopu, Tricky, který se zanedlouho ukáže v Praze?

Lukáš: Toho už jsem viděl letos na Rock For People a přišlo mi, že byl úplně sjetej. Ale měl dobrou kapelu a bylo fajn, jak pozval všechny ty lidi na pódium. Celkově se mi líbil víc než The Prodigy. Ti mi přišli jak z magneťáku. Ta muzika už je za zenitem a oni už jsou staří pánové.

Máte ještě stále na talíři, že někteří z vás jsou děti slavných muzikantů, nebo už to vyšumělo?

Michal: Slýchávali jsme to hlavně v úplných počátcích, teď už naštěstí minimálně. Záleží, jestli děláš kvalitní věci, anebo jsi opravdu tlačenej. Já to nemám rád a udržoval jsem si v tomto směru vždycky odstup. Chtěl jsem si cestu vyšlapat sám.

Michale, ty se angažuješ i ve skládání muziky pro komerční účely. Jak velký rozdíl je mezi tvořením pro kapelu a právě pro peníze?

Michal: Rozdíl je v tom, že na objednávku musíš většinou skládat hodně rychle a předem máš jasně dané body, které musíš splnit. Když děláš písničku s kapelou, máš víc svobody. Dáváme tomu víc času a ta skladba se postupně vyvíjí. Tvoříš, co cítíš.

A jaké známé spoty jsi složil?

Michal: Já jsem dělal víc věcí. Z těch mediálních jsem vytvořil hodně znělek pro televizi a sportovní kanály. Jinak se dá říct, že jsem dělal všechno možné. Od hymny pro fotbalový klub až k ozvučení počítačové hry.

Prý byste se v budoucnu rádi přeorientovali na češtinu, ale podle vlastních slov se zatím bojíte. Čeho?

Michal: Jo, o češtině přemýšlíme. Je ale problém v tom, že my si vlastně texty neděláme sami. Obvykle složíme nějaký hlavní motiv textu a dáme to dodělat lidem, co jsou spříznění s kapelou a nějaký způsobem rozumějí tomu, co děláme. Kdybychom pracovali s češtinou, chtěli bychom ty texty z větší části dělat sami, aby to působilo přirozeně. Andrejka musí zpívat, co cítí. Takže řešíme, jestli se s tím do budoucna nějak popereme.

A proč se vlastně chcete rozloučit s angličtinou?

Michal: Je pravda, že i anglické texty si s tebou lidi zazpívají, ale čeština je čeština. Vidím to na těch festivalech.

Na "Life Is Pretty Much..." s vámi po textařské stránce spolupracovala Natálie Kocábová. Proč jste oslovili právě ji?

Michal: Natálce jsme s Lukášem dělali nějaký skladby na její desku. Jako textařka v angličtině je hodně dobrá. Je napůl Američanka, takže angličtina je vlastně jako její mateřský jazyk. Chtěli jsme, aby texty měly hlavu a patu. Aby to nebylo neustálé: "I love you..." a tak dále.

Na začátku rozhovoru jste říkali, že byste se chtěli vrátit zpátky do povědomí lidí. Jak na to?

Michal: Chceme hlavně hodně hrát a dostat naši desku do rádií. Také řešíme klip, ačkoliv v této době už není z lidí, kteří chodí na naše koncerty, moc těch, kteří koukají na televizi. Musíme to tlačit, jak se dá. Uvidíme...