Možná jste už zaregistrovali (ale spíš ne), že v poslední době se o Dixie Chicks moc nepíše. Dámy si daly před časem pauzu. Jenže ve chvíli, kdy se dvě z nich - Emily Robison a Martie Maguire - chtěly vrátit na hudební scénu, Natalie Maines ještě připravená nebyla. A tak vznikly Court Yard Hounds.
7/10
Court Yard Hounds - Court Yard Hounds
Vydáno: 17.5.2010
Celkový čas: 48:32
Skladby: Skyline, The Coast, Delight (Something New Under The Sun), See You In The Spring (featuring Jakob Dylan), Ain't No Son, Fairytale, I Miss You, Gracefully, April's Love, Then Again, It Didn't Make A Sound, Fear Of Wasted Time
Vydavatel: Sony Music
Court Yard Hounds je tedy bokovka Dixie Chicks, ale jestli se někdo těší na
v podstatě nové album DC, toho zklamu. Ony totiž jako Dixie Chicks neznějí. A je to do velké míry i pochopitelné. Každý, kdo viděl nějaký koncert tohoto tria, musel pochopit, že
divoška Natalie tvoří značnou protiváhu k vážnějšímu zbytku skupiny. A není tomu zřejmě jen na koncertech, ale i při skládání a především pak nahrávání hudby, nehledě na to, že alba
Dixie Chicks obvykle produkuje někdo mimo skupinu, jako třeba
Rick Rubin v případě posledního "Taking The Long Way".
"Court Yard Hounds" si ale Emily a Martie stvořily v podstatné míře samy. Napsaly všechny písničky a album si i za pomoci Jima Scotta produkovaly. Vše toto znamená, že je jejich nahrávka o poznání poetičtější a uhlazenější. Částečně za to může pochopitelně i absence drsnějšího zpěvu Natalie, která má jinak v případě Dixie Chicks hlavní slovo. Rozhodně to ale neznamená, že by byl výsledek nudný, utahaný nebo uspávající. Ono má totiž tohle album mnoho poloh a na rozdíl od jeho obalu umí hrát i různými barvami i náladami. Dokáže být poměrně melancholické i docela optimistické.
Jako by se Court Yard Hounds rozhodly provést posluchače po co nejvíce podobách country. V tom tak prohlubují tvorbu domovské kapely. Od klasického country zabloudí k bluegrass, některé písničky jsou laděné hodně do folku, až toho akustického, a v několika momentech si zalaškují i s rockem. Kupříkladu taková "Ain't No Son" je již čistý country-rock, daleko tvrdší, než jaký za dosavadní kariéru předvedly. Velmi odlehčené country si pak vystřihly v prosluněném a hodně povedeném singlu "The Coast" a s naivitou laškují v "I Miss You". Jestli se na desce něco opravdu povedlo, pak je to její rytmická stránka. Jsou totiž možná věci, které si na první poslech neuvědomíte, ale způsob, jakým si dámy hrají s rytmy, jak si s nimi doslova pohazují, vás jednoduše k téhle desce přitáhne.
Zajímavostí je, že stylové vyznění desky jako celku se trefuje někam mezi
Shawn Colvin a starší nahrávky
Sheryl Crow, což, jak jistě uznáte, nemusí být vůbec špatná vizitka. Jenže k tomuto srovnání navíc napomáhá i zabarvení hlasu a styl zpěvu Emily Robison, která se zde ujala hlavního vokálu, blíží se tak k oběma zmíněným zpěvačkám až příliš, a v tu chvíli se z toho stává nevýhoda. Kdo slyšel většinu alb Shawn či Sheryl, bude postrádat určitý punc originality.
I když jsem v úvodu prohlásil, že se příznivci
Dixie Chicks nemají moc těšit, není to vlastně pravda. Emily Robison a Martie Maguire společně natočily natolik dobré album, že by jej neměl žádný fanoušek country jen tak minout, a to i přes zmíněnou vadu na kráse. Spojuje se totiž na něm určitý sofistikovaný přístup k tomuto stylu s jemností, melodramatickým pojetím a velkou intimitou.