Je to už pár let, co jsem si s dalším redaktorem musicserveru Karlem Veselým povídal o tehdejším hudebním vývoji. Já žehral na stále se opakující americkou produkci, kde vedl hip hop a r'n'b, a na to, že ji produkovali vesměs stejní lidé, což znělo, jako by vykrádala sama sebe, a výsledná situace začala být dosti nudná. Samozřejmě že za Atlantikem vznikala fůra slušných desek nejrůznějších žánrů, ale naneštěstí drtivý objem toho, co vedlo americké žebříčky a tudíž bylo nejlépe vidět, byl spíše už patos s cimrmanovskou kompozicí - tedy s prvkem očekávání a prvkem zklamání. Bylo jasné, že hip hop a r'n'b musí něco nahradit, a tak jsem se Karla zeptal na jeho názor. On tehdy odpověděl prakticky bez váhání, že dalším stylem, který bude hýbat Amerikou, bude country.

Ano, country! To je ten styl, který my u nás považujeme prakticky za podřadný, protože je u nás spojený spíše s trampskou hudbou. Ten styl, ve kterém nám už léta chybí nějaká výrazná osobnost a který u nás umí opravdu jen málokdo dělat moderně. V Americe je situace ale jiná, country tam vystrkuje růžky prakticky neustále a občas infikuje i některé jiné státy jako třeba Austrálii nebo Irsko.

Poslední takový větší countryboom přišel s Garthem Brooksem, kterému se povedlo vyvést country z hal na stadióny a který ukázal, že i s tímhle stylem se dá udělat neskutečná show. Důsledkem toho bylo neuvěřitelných sto miliónů prodaných nosičů. V jeho vleku se pak vezli další zpěváci jako Tim McGraw nebo Vince Gill ale především tři dámy - Shania Twain, LeAnn Rimes a Faith Hill. Zvláště první se povedlo něco, co už jiným dlouho ne - prorazit opravdu celosvětově. Jenže to bylo za cenu toho, že se více přiklonila k popu. Když ji potom začali ostatní napodobovat, bylo zle. V tu chvíli je fanoušci country téměř zavrhli a i zbytek světa najednou ztratil zájem. Country se ocitlo v krizi a renesance přišla až v novém tisíciletí...

A znovu za to mohly především dámy. Jakousi předzvěstí byl stále narůstající úspěch Dixie Chicks, které si začaly připravovat půdu už v roce 1998 deskou "Wide Open Spaces". Od této doby odstartovala trojice muzikantek doslova sběr nejrůznějších cen, vítězství v žebříčcích a prodávala své CD po miliónech. Během několika let se Dixie Chicks vymanily ze škatulky country, ovšem ne hudebně, ale v uších posluchačů i kritiků, kteří se do této doby o country nezajímali. Všechno vyvrcholilo v roce 2007, kdy jejich album, po několika neproměněných nominacích, získalo nejprestižnější z cen Grammy - "Taking The Long Way" se stalo Albem roku, a to bez ohledu na žánr. V tomto období přitáhly Dixie Chicks více pozornosti ke country a vypadalo to, že se výrazněji prosadí i další jako Martina McBride a obzvlášť Gretchen Wilson, ovšem zůstalo spíše u zbožného přání. Ta pravá injekce přišla až od hodně průrazného mládí.

Oběma bylo v době debutu teprve -náct, zjevily se jako blesk z čistého nebe, z míst, odkud to zřejmě málokdo z příznivců country čekal. Řeč je pochopitelně o Carrie Underwood a Taylor Swift. První jmenovaná na sebe strhla pozornost v American Idol a doslova jej zbourala systémem start - cíl. Od začátku měla jasné směřování, kde nedala o svém stylu prakticky ani na chvíli pochybovat. Výsledek? Amerika získala novou megastar, která do této doby vydala tři poměrně ceněná alba, odnesla si pět cen Grammy a řadu dalších ocenění. Jen si představte, být to v naší SuperStar, pravděpodobně letí už v castingu nebo někde v semifinále - stejně jako se to v případě okrajových žánrů už několikrát stalo. Jeden případ za všechny? Naďa Válová.

Taylor Swift na to šla trošku jinak. Takříkajíc od lesa, přesněji řečeno od tehdy expandujícího MySpace.com. Napodobila svoji kámošku Colbie Caillat a hit "Tim McGraw" ji doslova vystřelil na čelo americké hudební scény. Její country-pop zkrátka trefil přímo do černého a ona měla v tu chvíli obrovskou výhodu. Zatímco většina jejích předchůdkyň koketujících s tímto spojením byla následně zavržená jednou i druhou skupinou, Taylor Swift na něm postavila svůj styl hned od začátku, a tudíž jí nikdo nemohl nic vyčítat. K tomu připojila neskutečně chytlavé melodie a texty, které odrážejí jen a pouze její dosavadní zážitky. Výsledek? Její eponymní debut se stal nejdéle působícím albem v americkém žebříčku poslední dekády a letos navíc vstoupila do historie i s druhou nahrávkou. "Fearless" jako vůbec první album vyhrálo v jednom roce ocenění American Music Award, Academy Of Country Music Award, Country Music Association Award a Grammy za Album roku. Takovýhle masivní úspěch a také styl zapříčinily, že se o ní, potažmo o country začala opět zajímat i Evropa.

Možná budete namítat, že tyhle dvě barbie jsou jen aktuálním výkřikem módy a že třeba i díky jejich mládí není jejich hudba ještě příliš seriózní. Jenže těch ocenění je už opravdu pěkná řádka, i těch velmi prestižních, a především ony přitom prošlapávají cestičku dalším a svým způsobem pomáhají bořit určité bariéry.

I ony totiž mohou za situaci, která nedávno nastala v americkém žebříčku, kdy "Need You Now" Lady Antebellum vystoupalo až na příčku nejvyšší, a to hned třikrát. Tahle smíšená trojice z Nashvillu na sebe upozornila již eponymním debutem z roku 2008, ale ten pravý průlom přišel právě až s "Need You Now", které se pere s Eminemovým "Recovery" o nejprodávanější album roku ve Státech. Věřte, že o téhle skupině ještě hodně uslyšíme a je velmi pravděpodobné, že zabodují i na příštích Grammy. Ještě úspěšnější než Lady Antebellum je ale jiné trio - Rascal Flatts. Jejich dosavadní skóre je neuvěřitelné - své poslední čtyři desky dostali na vrchol americké albové hitparády, a tím pochopitelně i té countryové. Přesto jsou Lady Antebellum v jedné věci napřed - jejich "Need You Now" velmi slušně zabodovalo i v Evropě - například ve Francii zní snad na každém rádiu a v Británii nakouklo dokonce do Top 10. Z tohoto pohledu prozatím Rascal Flatts zůstávají "jen" superúspěšnou "lokální" záležitostí.

Nicméně country jako styl má v Americe i jeden dosti podstatný problém. Když se kouknete na jakýkoli koncert, budete jen velmi obtížně hledat v publiku někoho jiného než bělochy. Pravděpodobně žádný jiný styl není tak segregovaný, ale i to už se pomalu (velmi pomalu) začíná měnit. Jak by řekl klasik, je tu první vlaštovka. Ne že by do této doby nezabodoval žádný černoch, nicméně ve chvíli, kdy frontman Hootie & The Blowfish Darius Rucker oznámil, že natáčí country album, vzbudilo to velký ohlas. Naštěstí se očekávání v něj vkládaná do velké míry vyplnila. "Learn To Live" mělo celkem slušný ohlas u kritiky a hlavně téměř po třiceti letech dobyl countryový žebříček Afroameričan. To všechno vede k tomu, že se o country začalo ještě více mluvit a znamená to, že se více mluví také o jeho alternativních odnožích, začíná se míchat s dalšími styly a více si ho volí interpreti jiných žánrů jako bokovku.

Ke country si vedle Ruckera v poslední době odskočila například Jewel, Norah Jones si střihla desku s Little Willies a Michelle Branch spojila síly s Jessicou Harp v duu The Wreckers. To by nebylo až tak překvapující, písničkářky ke country nemají tak daleko, nicméně už dosti vzdálený je například hlavní kytarista Foo Fighters Chris Shiflett, který si ke country založil novou kapelu The Dead Peasants. Nedávno se v podobném vedlejšáku spojili i někteří členové R.E.M., Belle & Sebastian a Snow Patrol. Celá tato superskupina dostala název Tired Pony, a i když se nakonec do debutu zamíchala řada dalších stylů, původní countryový záměr je v něm jasně patrný. Co se týče alternativní odnože country, ta tu je samozřejmě delší dobu a dokazuje to například úspěch Wilco, Ryana Adamse či Lucindy Williams, nicméně nyní konečně více vystrčila růžky. A víc pozornosti skupinám, jako jsou Calexico, The Avett Brothers, Lambchop nebo Tift Merritt, rozhodně neuškodí.

Do této doby jsem nechal stranou bluegrass. On je to totiž velmi speciální podžánr country, který si žije tak nějak svým životem a už léta mu vévodí jediná žena - vynikající houslistka, skladatelka, producentka i zpěvačka Alison Krauss. Jejích šestadvacet cen Grammy z ní dělá v této oblasti nejúspěšnější ženu historie a třetího nejúspěšnějšího umělce. Přestože už spolupracovala s kde kým a její hudba ovlivnila řadu muzikantů, je o ní mimo Ameriku jen malá povědomost a nebýt nedávné spolupráce s Robertem Plantem na albu "Rising Sand", řada obyvatel starého kontinentu by o ní nevěděla vůbec.

Kam toto sáhodlouhé povídání vlastně směřuje? Jednak mělo dokázat, že Karel Veselý se opravdu nemýlil a country se pomalu, ale jistě stává trendy stylem. A to hlavně díky tomu, že se hudební scéna za poslední dobu vyčerpala neúměrnou záplavou r'n'b a hip hopu a hledá něco jiného. Jedním, avšak ne jediným východiskem je právě country, které se aktuálně otevírá dalším žánrům. Druhá a obzvláště smutná věc byla zmíněna už na začátku - české scéně v tomto neskutečně ujel vlak.

Když se nad tím zamyslíte, kdo ji vlastně dnes představuje? Napadnou vás folkaři? Ne! To je jiný sport. Ano, máme velmi slušné či dokonce špičkové bluegrassové muzikanty, ale jak jsem napsal: to je velmi speciální kategorie. Takže nám tu zbývají staříci a mrtví, při hluboké úctě k nim. Michal Tučný a Pavel Bobek a jejich vrstevníci tuhle káru nemohou táhnout donekonečna. Možná namítnete, že je to americká záležitost, ale nebylo Countryrádio ještě donedávna nejposlouchanější stanicí u nás? Kde tedy nastala chyba, že mám pocit, jako kdyby country u nás znamenalo skoro sprosté slovo, a proč tenhle styl, který začíná hýbat světem, v Česku neumí nikdo dělat dobře moderně? Určitě se na mě v názorech vysype spousta jmen kapel a interpretů a já je budu s radostí hltat, nicméně dokud se o těchto jménech nebudu moct bavit mezi přáteli či kolegy v práci, jako kdyby neexistovala. Snad se světový nástup tohoto stylu odrazí i u nás, protože není jiný styl, v kterém by bylo v Česku tak pusto a prázdno jako právě v country.