Po delší odmlce (ta trvala přesně osm let) se letos Faithless vrátili na festival v Glastonbury (hráli na scéně Pyramid), tam sklidili chválu a rozhypovaný dav si naplno užíval dnes již klasické tracky taneční klubové scény. Do Panenského Týnce tedy spolu s nimi přispěchala i velká očekávání. Skalní fanoušek však mohl být z kraje zklamán, neb v celém ansámblu chyběla jediná vokalistka, která by odzpívala třeba party Dido. Jako protihodnota však byla nabídnuta promyšlená show - výtečně sestavený setlist, velké nasazení kapely (například Sister Bliss se svou klasickou patkou a direktivou zvuků) nebo světelné zpracování s projekcemi. A ten, kdo při závěrečné "We Come 1" nehopsal jako Maxi Jazz, jako by v davu prostě nebyl (i za vydatného deště, který jejich vystoupení chvílemi provázel).

První část patřila prezentování novinky "The Dance". To, co na desce tolik nefunguje, zde našlo novou tvář. A to převážně díky poupraveným live aranžmá a vokálu Harryho Colliera z Kubb (ten s nimi jede celé turné jako host). Jeho hlas dodal "Feel Me" drive a náboj (na cédéčku ji pravidelně přeskakuji), "Crazy Bal'heads" ve spojení s "Mass Destruction" našlo pevné pouto, reggae a politika šly vždy dohromady ve vzájemném souladu. "Not Going Home" (jako finále hlavního bloku) fungovalo excelentně, možná tomu i drobet pomohla krátká rošáda s kytarovým sólem z pecky "Swingers". Tip na další singl je zcela jasný, měla by jím být "Tweak Your Nipple", neb to byl zlom k následné parádě.

Neb hned po ní přišla obří přehlídka všech právoplatných a očekávaných elementů v kariéře Faithless, doplněná o funkční video sekvence na velkém led panelu (k nim patřil například vizuál klipu "Not Going Home" nebo revize frází z textu "God Is A DJ" tlumočené skrze kreslené obrazce). Některé ze skladeb získaly i kompletně upravené ruby a líce alchymie Sister Bliss - "Bombs" začínala jen s akustickou kytarou a "Salva Mea" dostala zcela nový přebal, v němž se Maxi cítil jako ryba ve vodě a v němž skvěle zafungoval i Harryho part; došlo ale třeba i na naživo zrající "What About Love". Vše jednoznačně směřovalo k přídavkům, v nichž nemohla chybět letitá gradující hymna "We Come 1". Maxi Jazz byl jasným pojítkem mezi kapelou a publikem, které dokázal hravě dostat do varu (i když mu to v několika místech slušně ujelo). Pohled z pódia mu musel být odměnou.

Plnohodnotný, přes devadesát minut trvající set rychle utekl a nejeden roztancovaný fanoušek by si přál další a další přídavky (ne že by Faithless neměli dostatečnou zásobu toho, co by mohlo ještě zaznít). Deska "The Dance" dostala svou citelně živější funkcionalitu a podtrhla fakt, že nahrávka sama o sobě tolik nefunguje a odkazuje hlavně na to, díky čemu tato parta tenkrát strhávala masy na svou stranu svým identifikovatelným zvukem. Faithless předvedli vynikající koncert a možná by se dalo i mluvit o novém počátku. Jakoby requiem za upevnění vlastních kořenů. Tolik energie jsem z nich již dlouho nevnímal.