Co si budeme nalhávat, Faithless patří mezi legendy. Existují necelých třicet let, na svém kontě mají sedm řadovek a na sečtení jejich globálních hitů byste potřebovali prsty obou rukou. A když takovéto ikoně odejde hlavní tvář, je to vždy zatraceně těžké. Máte na výběr - vyprdnout se na to, nebo to zkusit bez ní a hledat cestu, jak fungovat tak, abyste si udrželi čistý štít a fanoušci v tom přitom neviděli pouze kalkul.

S těmito pocity jsem do Fora Karlín přicházel i já, abych osobně viděl, co z lesku formace zbylo. Zajímalo mě také složení publika. Jakožto hudební nadšenec a kdysi aktivní DJ, který však zažil i mnoho let totality, jsem tipoval hlavně na svoje vrstevníky. Ano, ti tam taky byli, ale potkal jsem i mládež o generaci mladší nebo týpky s pivem v ruce a tričkem Rammstein. To jsem trošku znejistěl.

Celý večer odstartoval Antony Szmierek, indie hiphopový umělec z Manchesteru, který si měl původně vydělávat na živobytí jako učitel. Jeho půlhodinový set nebyl úplně špatný, ale pozice předskokana, kterého nikdo nezná, je prostě těžká. Když navíc na velké pódium dorazíte pouze ve dvou, konkrétně se svým bratrem, přičemž jeden hraje na kytaru, druhý zpívá a 90 % hudby jde z podkladů, neříká si to zrovna o standing ovation. Kluci ale svých třicet minut uhráli se ctí a úsměvy rozdávali na všechny strany.

Přesně ve 21 hodin se za hutného intra pojmenovaného "Forever Free" objevila pětice hudebníků, mezi kterými nechyběla charismatická Sister Bliss, která od počátku fungování skupiny okupuje klávesy a funguje jako jakýsi hudební motor celého projektu. Od prvních tónů to vypadalo na živelnou show, která bude nádherně kombinovat použité samply a klubové beaty s živou, skvěle sehranou kapelou, ale...

Hned druhý song přinesl malou sprchu. Pokud si odmyslíme, že tracky z velké části zněly jako takový malý DJský set, úplně nerozumím tomu, proč více než třetinu z dvaceti kousků tvořily covery. Navíc takové, se kterými Faithless nemají co do činění.

Hned na počátku jsme tak slyšeli skladbu "Yé Ké Yé Ké" od Moryho Kanté, na kterou navazoval hit "Salva Mea". Poté jsme se opět vrátili na taneční parket devadesátých let díky hitu "Plastic Dreams" původně od Jaydee. Nerad bych se hádal, ale i zde podle mě zněla původní nahrávka, takže doprovodná kapela prostě hrála to své do více než třicet starého klubového hitu. A takových podivně zvláštních okamžiků set přinesl bohužel více.

Jistě, došlo na tutovky v podobě hitů "Insomnia" nebo "God Is A DJ", kdy se na projekcích objevovaly obrysy či staré záběry zesnulého Maxi Jazze. Ale i tyto momenty jako by Faithless zařadili z povinnosti, a ne proto, že to tak všichni v srdci cítí. Naopak songy, kde rapper nefiguroval, vyzněly překvapivě více autenticky a jejich živé podání mělo koule. Bohužel ty pro změnu moc neznalo publikum, které se tak spíše houpalo do rytmu a popíjelo drinky.

Velký přínos neznamenala ani celkem hubená vizuální projekce, která návštěvníkům nabízela nepravidelně odkazy na pařby let devadesátých či staré autentické koncertní záznamy.

Nerad bych, aby hodnocení celého večera vyznělo negativně, koncert přinesl i krásné momenty. A hned několik. První zásadní přišel, když hostující zpěvačka Amelia Fox naprosto geniálním způsobem přezpívala asi jediný hit dua Gnarls Barkley "Crazy". Vznikla z něj balada, která vytvářela na kůži husinu a do očí vháněla slzy.

Podobný pocit přišel i v okamžiku, kdy se k Amelii přidal další hostující zpěvák, Nathan Ball, a společně odprezentovali nádhernou taneční novinku "Phone Number" z nadcházející desky "Champion Sound". Ta měla vyjít již letos na podzim, vše ale naznačuje tomu, že si na ni počkáme až do jara příštího roku. Pokud bude jen z poloviny znít jako právě "Phone Number", máme se opravdu na co těšit.

Asi jediným okamžikem, který hudebníci plně věnovali zesnulému Maxi Jazzovi a jeho odkazu, byla hitovka "We Come 1". Dočkali jsme se oslavného intra plného záběrů z dob největší slávy kapely a skvěle v písni fungovalo spojení původní nahrávky s dravým podáním živých muzikantů. Celé to podpořila i moc dobře naprogramovaná hra světel, takže si člověk aspoň na chvíli připadal, jako by ve dvě ráno pařil v některém z předních londýnských klubů.

Faithless nabízejí v rámci aktuálního turné vlastně maximum, co jim okolnosti dovolují. Maxi Jazz byl neuvěřitelně charismatický a dokázal publikum vždy bleskově strhnout, ale to už od Faithless v roce 2024 asi čekat nemůžeme. Musíme se spokojit s tím, že skupina stále funguje, vystupuje a dává nám (dříve narozeným) vzpomenout, jak krásná doba ty devadesátky byly a jaké hity ovládaly přední příčky hitparád. A minimálně za to jim patří náš dík!