Když jsem se po blamáži na břeclavských Creamfields Central Europe v roce 2008 zařekl, že už nenavštívím středoevropské festivaly, netušil jsem, že ani o rok pozdější Pohoda nebude mojí poslední štací. Nakonec bylo potřeba urazit ještě něco málo kilometrů směrem na jih. K Balatonu. Pokud jsem měl skonat v troskách nějaké arény v oku hurikánu, chtěl jsem, aby to bylo zase někde jinde a já si nemusel připadat jako naprosto nepoučitelný.

Den první - 8. 7. 2010

Příjezd byl naplánován na pátou hodinu odpolední, aby mohla proběhnout potřebná aklimatizace a nemuselo se pospíchat s rozbíjením stanu (který se nakonec v průběhu festivalu rozbil tak nějak sám a ke konci svým aerodynamickým profilem připomínal něco mezi kuklou Lišaje Smrtihlava a Ferrari 599 GTO). Sled zkomplikovaných komplikací však nakonec způsobil, že jsem bránou prošel až po osmé hodině večerní. Potěšilo sice, že se přes fízláckou šacovačku podařilo v krosně propašovat osm litrů vína jako základ pro dvojnásobnou porci osvěžujícího stříčku, méně vesele ale vypadaly vyhlídky na mosh pit pod Klaxons, kteří byli toho času prvním velkým jménem akce.

Nakonec se ale ukázalo, že britští pionýři nu-rave vůbec nedorazí, takže byl příchod pod hlavní stage po půl desáté ideální. O třicet minut později totiž už zcela v souladu s jízdním řádem nastoupili Pet Shop Boys. Setlist byl více méně shodný se skladbami z Pandemonium Tour. Ve srovnání s pražskou zastávkou pochybělo například "Can You Forgive Her", "Paninaro" nebo z pochopitelných důvodů "It Doesn’t Often Snow At Christmas", i tak se ale přibližně deset tisíc hlav dočkalo téměř dvoutuctu songů. Party byla zahájena a s úderem půlnoci mohl začít taneční rej.

První zastávkou byl Sven Väth na T-Mobile Terasz. Igor Do’Urden, který právě dohrával, sice zkusil dát na jistotu a efekt zároveň "Hey Hey", ale že bude ale čím dál plešatější dědek minimálně o třídu lepší, bylo jasné hned s prvními basovými údery jeho tech houseu. O hodinu později už byl ale nejvyšší čas na přesun do hlavní Burn Arény. Tam měla svých posledních třicet minut spolehlivě šlapající Lottie, za kterou byl nachystaný Paul Oakenfold. Nutno říct bohužel. Je možná sice fajn, že si starý pán hraje pořád svoje, nicméně v roce 2010 už působí jeho slepenec do trance zmutovaných popových / rockových klasik trochu mimózně. Ve tři ráno si člověk mohl jen s povzdechem vzpomenout na časy "Southern Sun" a jít bydlet.

Den druhý - 9. 7. 2010

Kolem čtvrté hodiny odpolední bylo nejdříve možno pochválit úroveň maďarských rezidentů v Heineken Music Aréně, o hodinu později pak přišel první a poslední kontakt s předvečerním reggae / ska programem v T-Mobile Terazs, kde si to poměrně obstojně dávali Riddim Colony. Za vydatné pomoci zjevně textů znalých fanoušků.

Světlo, tma, světlo. Sedm večer. První velká noc začíná. Na hlavní Heineken Nagyszínpad deklamuje Tricky. Podle zprostředkovaných dojmů z jeho loňského pražského koncertu prakticky ve stejné formě. Čili: spousta špeků, výpadky textů zvící velikosti černých děr ale taky hypnotizující showmanství připomínající dávnověké šamanské rituály. Poslední, na patnáct minut natahovaná improvizace téměř hraničila s kolektivní hypnózou. S jakou formou se ale Tricky bude letos prezentovat studiově, toť otázkou.

Konec srandy, u plotu jde do tuhého. Nastupují Chems. Poněkud otravné pompézní intro střídá "Galvanize" a flow davu už od prvního tracku jede na plné obrátky. Na rozdíl od chemických bratrů. Ti v první třetině setu prezentují novou desku, která s výjimkou neskutečně šlapající "Horse Power" příliš nefunguje. Jalové kvílení synťáků vrcholí při "Swoon". Melodicky možná příjemné, pro správnou pařbu ale jen těžko použitelné.

Prostřední rovná část už je ale o něčem jiném. "Electrobank", "Out Of Control", "Believe" a kulminující "Escape Velocity" konečně nastavují ten správný rytmus. Následuje závěrečný exkurs do nejlepších, rozuměj ranných let. "Chemical Beats", "Leave Home", "Block Rockin‘ Beats". A konec. The Chemical Brothers to zase jednou dokázali. Ačkoliv se až téměř kacířsky chce říct, že v současné formě to bylo jen o prsa.

Co páteční DJs? Na minimal / tech / house T-Mobile Terasz předává sotva slyšitelně klikající Nora Naughty žezlo Loco Dice, který během půlhodiny servíruje party people, co potřebují, a o délku jednoho vinylu poráží ve čtvrtek hrajícího Svena. Za to v Burn Aréně je to opět horší. Deka s Oakenfoldem se sice nekoná, Lange ale rozhodně taky není žádná výhra. Poměrně tuctový trance je sice doplněný živým vokálem Sarah Howells, která však solidně nedává střední tóny při výrazných melodických změnách směrem nahoru i dolů.

Úprk do OTP Bank Freedome na Chromeo. Islámský terorista a übergay pobavili. Vtipné hlášky, vztyčené nohy figurín v davu a příjemně šlapající synťákové funky. Zbývá už jen Paul Van Dyk, začínající o půl třetí. Je sice o poznání lepší než Lange a opět jednou potvrzuje, proč se drží stále na špici, známá pravda o nutnosti silného vztahu k trancové muzice ale znamená jediné. Exit do stanu.

Den třetí - 10. 7. 2010

Jak by řekl Raoul Duke, tohle byl endurance contest. Od osmi do desíti hrající Pendulum ještě bylo možné zvládnout z přibližně desetimetrové vzdálenosti bez větších problémů. Jejich vystoupení bylo vyvážené. Dílem dostala prostor první, druhá i aktuální třetí deska, ze které byla pilotní "Watercolour" jako finální kick-ass určitě tou správnou volbou. Potěšila deadmau5ovská elektro exhibice "The Island - Pt. II (Dusk)" stejně jako subjektivně méně rockový charakter vystoupení. Tedy například ve srovnání s loňskou kytarovou propagací "In Silico" na Pohodě.

S úderem desáté večerní začalo jít ale o život. S odstupem času se neustále vkrádá na mysl otázka, zda opravdu stálo za to absolvovat Davida Guettu ze třetí a později druhé řady, to když po první hodině z okruhu pěti metrů bylo vytaženo přibližně dvacet naprosto vyřízených a povětšinou samičích jedinců. I při téměř dvou metrech výšky a devadesáti kilogramech živé váhy byla účast v kotli na samé hraně a poprvé po patnácti letech jsem si mohl říct, že jsem zažil něco alespoň vzdáleně podobného masakru při koncertu Michaela Jacksona roku páně 1996.

Hudebně to ale jinak byla paráda. Z poslední doby dobře známý Guettův komerční sound skončil po první "Memories" a od té doby už byl zvuk jen a jen progresivnější. Došlo například na "Smack My Bitch Up", "The World Is Mine", "Rythm Is A Dancer", "Commander" či zcela nový a čistě pro Balaton Sound napsaný track, jehož název z paměti ale spláchly hektolitry potu. Vše samozřejmě ohlodáno na kost a převedeno do progresivně housového soundu, což platilo i pro závěrečnou "I Got A Feeling".

S našlapaností tanečního davu Guetty se pak po půlnoci svezl prakticky celý fest. Nejvíce to určitě platilo pro Paula Kalkbrennera, který beznadějně zaplnil celý stan Burn Arény a na jehož vystoupení bylo potřeba čekat před vstupem dobrou půlhodinu. Ale vyplatilo se. Neo-tranceový propagátor patřil k tomu nejlepšímu, co se dalo na Balatonu slyšet. Z Berling Calling zazněly v poslední hodině opravdové perly. Gebrünn Gebrünn, Altes Kamuffel či Absynthe. Plus povinný přídavek Sky And Sand jako pověstná třešnička.

V ten moment už nebyl taneční večírek k zastavení. Pokračující Carl Craig lehce překvapil poměrně melodickým groovy zvukem (pochopitelně stále v detroit intencích), od půl páté hrající Gregor Tresher už pak jen nekompromisně diktoval svůj tech house a nebýt trapného zvukaře, který před šestou postupně začal stahovat volume, nejspíš by celý mejdan skončil hromadným pískotem a rozsvícenou halou s tisíci neskutečně propadlými ksichty zmateně se rozhlížejícími po svých druzích ve zbrani.

Den čtvrtý - 11. 7. 2010

Dojezd. V areálu festivalu byla v porovnání s předchozím dnem přibližně polovina lidí, což se v kombinaci s finále fotbalového mistrovství světa ponejvíce odrazilo především na hlavní stage. Že se mezi osmou a desátou pod Soulwax v roli DJů sešlo možná pět tisíc lidí ještě příliš nevadilo, ačkoliv určitě stálo za to slyšet jejich tradičně chaotický mix (Prince, Sepultura, Tiga, Beethoven atd.). Že byla podobná účast ale i při začátku vystoupení Jamiroquai, bylo poněkud tristní. Celou situaci tak zlepšila až Iniestova rána z milosti, po které se od velké fotbalové projekce přelilo na Jaye dalších pár tisíc. I tak by si ale určitě zasloužil lepší kulisu než slabou desítku.

Svůj set totiž rozhodně neodbyl. Většina skladeb byla shodná s tracklistem jeho výběrové kompilace "High Times" a došlo i na sympatickou novinku "Rock Dust Light Star" z dlouho očekávané chystané řadovky, které předcházel roztomile provinilý monolog Mr. Kaye na téma vím, že je to se mnou hrůza, ale snad už se té placky letos konečně dočkáte. Stoprocentní reakce kotle? "Cosmic Girl", "Little L", "Love Foolosophy" a dvěstěprocentní u přídavkové "Deeper Underground", kdy skákal snad úplně každý.

Čas jít spát? Ještě ne. Burn Arénu od půl jedné rozjíždí John Digweed a je to opravdová kvalita. Jedinečný zvuk zvláštního space techna kombinující Lindstrømovu zasněnost, Kalkbrennerovu melodičnost a přiměřeně tepající tech house spodek. Určitě velmi příjemné překvapení. Následuje druhá návštěva OTP Bank Freedomu. Tentokrát vystupují electro minimaloví žertéři Moonbootica. Hudba, která asi řadu lidí nemusí bavit, ale při které jsem málem prošoupal podrážky. Na rozdíl od Hernána Cattanea, navazujícího na Digweeda. Kdo čekal poctivý nášup, musel být nemile překvapen. Trance od Van Dyka, Buurena nebo Corstena? No problem. Ale od Cattanea? Zřejmě jediné opravdové hudební zklamání Balaton Soundu. Bylo tedy povinností ještě přeběhnout na T-Mobile Terasz a spravit si chuť u správně ducavého house Dennise Ferrera. Tady už bylo vše v pořádku. Půl paté, game over.

Výsledný dojem?

Jednoznačně maximální. V záplavě přibližně stovky interpretů byla absence Klaxons naprosto nepodstatná, i tak bylo nutno oželet dlouhou řadu vyhlédnutých jmen (namátkou South Central, Damian Lazarus, Michael Mayer, Yuksek, Club Des Belugas, Realistic Crew, Rotfront, La Kinky Beat a spousta dalších). Můžu všem příznivcům taneční muziky Balaton Sound jedině doporučit.

P.S.: Je super odpoledne vylézt z Balatonu pokrytý poctivě posbíraným rybničním hnusem a začít jak o život deklamovat na pláží plné unavených party lidí: "Úúúúúú, to jiskří! Úúúúúú!!“ Jen ta šlemová královna chyběla...

Autorem článku je Jaroslav Smola.