Vlasta Třešňák si zamiloval bigbít a je mu věrný. Za posledních pět let vydal tři silná alba, která je radost poslouchat. Třešňák se s ničím příliš nepáře. Jde hned na věc, jde na to zvostra, a to jak v textech, tak v hudbě. Hezkým příkladem je jeho přímější přístup k písni "Vabank", kterou v jiné, rozvláčnější podobě nahrál i Vladimír Mišík na svou aktuální desku "Ztracený podzim".

Třešňákovy písně nejsou věci k odpočinku. Po poslechu desky vám spíš ztěžkne hlava. Nejen kvůli závažným textům a prohlášením, ale i - v souladu s nimi - kvůli použité hudební složce. Na předchozím albu užíval skopolamin, drogu pravdy, a ani teď nehodlá své dojmy, pocity i ztracené iluze nijak zkrášlovat. Naopak si úmyslně vybírá ty nepříjemné okamžiky našich životů, naší společnosti. Pojmenovává věci, na něž jiní raději ani nepomyslí. K tomu navíc v češtině nachází perly jako: "Tuhle viděl jsem ji / tanečnici go-go / polkla nás, jsme její / na zadku tetovaný logo.

Odpočinout nedává ani hudebně. Těžké tóny umocňuje ještě tenorsaxofon Jana Štolby a foukací harmonika. A tak se tu skladbami prolínají táhlé, přísné tóny. Ale dojde i na zjemnění, a to za pomoci Olina Nejezchleby. Jeho violoncello dodává "Skleróze", nejjemnějšímu kousku z desky, křehkou romantickou náladu. Což mezi stádem ovcí - skopovým pro řezníka anebo třeba konečným řešením mile pohladí po duši a ukáže Třešňáka zase v trochu jiném pohledu, i když, zaposloucháte-li se do hořkého textu, ne tak docela.

Vlasta Třešňák zapadl do českého bigbítu jako lahváč do basy. Zůstává zpěvákem protestsongů, témata mu zřejmě nikdy nedojdou. Otvírá nám oči a hlídá, abychom se nenechali semlít okolnostmi. Abychom nebyli přespříliš spokojení. Abychom si zachovali správný odstup a vlastní názor. Jeho věčná nespokojenost funguje jako důležitý maják, který se ozve, když je něco v nepořádku. A tu svou drzost, rejpání a nepříjemné nastavování pokřiveného zrcadla dokáže podat poeticky, slovy básníka a umělce.