Předchozí řadová deska "Umlkly stroje" vyšla Vladimírovi Mišíkovi & Etc... už v roce 2004. Pak přišlo období rekapitulací a komplikací. Na jednu stranu to byla oslava šedesátin spojená s velkým koncertem s mnoha pozvanými hosty, který byl zaznamenán i pro CD a DVD, v krásném souborném vydání vyšla první čtyři alba Etc.... Na stranu druhou pak táhlé zdravotní komplikace, které Mišíka na dlouhou dobu nepříjemně omezovaly. "Ztracený podzim" jej ale představuje ve výborné formě. Čerstvého a svěžího, plného nápadů.

I když by se mohlo z prvního pohledu na grafiku desky ve spojení s jejím jménem "Ztracený podzim" zdát, že půjde o monotematické album, není tomu tak. Nádherný obal Karla Halouna s použitím obrazů Miroslava Jiránka (pracoval už na podobě "Dvojky" Etc...) laděný do smutně temných tónů a odstínů nás připravuje na melancholii, ale deska uvnitř je pestrá a hraje všemi barvami.

Hledání moderních vlivů ale Mišíka nezajímá, nesnaží se o výraznější hudební posuny, nechce být progresivní. To přenechává jiným. U desek Etc... je vám dopředu jasné, co od nich můžete zhruba čekat, podobně jako u jiných klasiků. A tak jde hlavně o celkový pocit, který album navozuje, a také o jednotlivé skladby. Zda zapadnou, nebo vydrží a stanou se součástí dlouhodobého repertoáru, zda zlidoví podobně jako nejedna skladba z minulosti. "Ztracený podzim" se jako celek poslouchá velmi dobře. Díky jeho pestrosti i díky svěží energii, kterou sehraná kapela disponuje. A na zlidovění mají některé skladby také šanci.

Důvody, proč je "Ztracený podzim" tak svěžím a příjemným albem, jsem už naznačoval. Mišík píše jednoduché, snadno zapamatovatelné popěvky (i malé dítě se hned chytne) a kapele to náramně šlape. Navíc tu jsou, ať už chtěné, či náhodné, odkazy do minulosti (posloucháte-li "Smůlu mám", automaticky vzpomenete na legendární "Slunečný hrob") i další osvěžující momenty. Jedním je třeba dechová sekce navozující big bandovou atmosféru v Markem Ebenem otextované "Vymaž mě z mobilu". Jiným je Třešňákův "Vabank", který již známe z jeho aktuální řadovky "Němý suflér". Mišík jej tady zhudebnil po svém, nejde o žádnou cover verzi, a tak můžeme porovnávat, jak různě se k jednomu textu stavějí dva muzikanti.

Druhou desítku svých řadovek otevřel Vladimír Mišík znamenitě. Ukazuje, že podzim svého života neztrácí. Užívá si ho a vychutnává k radosti nás všech.