Takových charakteristických figur, které člověk identifikuje během mikrosekundy, není mnoho. Zjevem, hrou a svou hudbou patří Slash k nejvíce ikonickým postavám rockové hudby vůbec. Když se ze tmy na pódiu Tesla Arény vynořila silueta chlápka s kudrnatými vlasy pod božským cylindrem, publiku to stačilo k vyvolání bezmezné euforie. Byl to on, mistr riffů a brilantních sól. S doprovodnou čtyřčlennou kapelou připraven vpálit vám do hlavy myšlenku, že rokenrol rozhodně není mrtvý.

A byl to čistý rokenrolový koncert, bez nutnosti projekcí, triků a kejklí. Stačilo jen šikovně nasvícené obří plátno s typickou lebkou v onom slavném cylindru, hradba Marshallů, pořádně naboostrované kytary a několik dost dobrých pecek. Diváctvo nebylo nijak početné, tribuny zůstaly značně osiřelé a plocha také nebyla zrovna narvaná, ovšem atmosféře to nijak neubralo. Potěšitelné bylo značné procento mladých posluchačů v tričkách Guns N’ Roses.

Vystoupení, jakkoli nakonec hodnocené jako výborné, mělo jednu chybu, a tou byl zvuk. Ubrat 10 % na hlasitosti a přidat 20 % čitelnosti nástrojů bylo by to skvělé. Nejhůře zněly písně od Velvet Revolver, byly to totiž nejrychlejší a nejtvrdší skladby, ve kterých se zvuk místy nehezky sléval do masivní cunami, která razantně útočila na uši a bránice. V nejzazších polohách to bylo opravdu nepříjemné. Pokud jste očekávali hukot v palici, dostali jste ho požehnaně.

Když výtečná kapela spustila členitější skladby s klidnějšími momenty ("Civil War", "Starlight" nebo "Beggars & Hangers On"), nemělo to chybu. Slash, jenž vyšíval na kajtru tak, že srdce každého rockera muselo vřískat radostí, si vybral naprosto famózního zpěváka. Myles Kennedy neměl problémy zazpívat všechno, co před ním zapělo několik es (srovnání s Axlem bylo naprosto v pohodě) a ještě se u toho správně frajersky vlnil a hecoval diváky. Skvělý frontman, co si užíval pozornosti neméně jako hvězda největší, Slash.

Ten, pokud se nepletu, ani jednou nevzal do úst cigaretu, trochu přibral a přibylo mu tetování. To jsou drobné rozdíly oproti minulosti, stále zůstala brilantní hra a nezlomná chuť bavit se. Kromě obligátního sóla melodie z "Kmotra" nijak zvlášť neexhiboval, spíše si liboval v efektních vyhrávkách a nezadržitelně poháněl písničky kupředu zabijáckými riffy. Největší ohlas měly pochopitelně věci od Bouchaček a růží - jistě nejbouřlivějších ovací se dostalo milované "Sweet Child O’Mine". Stačilo slyšet jen onen slavný úvodní motiv a husí kůže byla tu. Ovšem novinky z alba "Slash" se vůbec neztratily - diváci skvěle reagovali hlavně na "By The Sword".

Koncert uzavřely v přídavku dvě úplně neprůstřelné písně, proti kterým se nedá říct ani "ň". Nesmírně tvrdě zahraná klasika od Led Zeppelin "Communication Breakdown" a jediné možné finále, které bylo absolutním vrcholem, "Paradise City". Slash se svými parťáky odehrál velmi hlučné vystoupení, po němž jsme měli ještě dlouho zalehlé uši, působil dojmem správného chlápka i skutečné hvězdy bez trapných manýrů. Když jsem správně ochraptělý a zpocený vycházel z haly, napadlo mne jen to okřídlené stounovské: I know, it’s only rock and roll, but I like it.