Saula Hudsona alias Slashe bych s klidným svědomím asi nezařadil mezi kytarové inovátory. Nedisponuje tak specifickou barvou tónu jako třeba Brian May či Angus Young, neohýbá si nástroj k obrazu svému jako Jimi Hendrix nebo Eddie Van Halen a ani impresionisticky nevypráví pouhými pár tóny jako třeba Mark Knopfler.

Tím ovšem nehodlám zpochybňovat jeho schopnosti či kvality. Ve svém zvuku si nese zemitost i specifickou lyričnost, dovede ale zároveň hrát univerzálně kreativně. Když tudíž před čtrnácti lety vydal svou eponymní sólovku, naplnil ji až po okraj hosty - pozval si na ni mj. Ozzyho Osbourna, Chrise Cornella, Lemmyho z Motörhead nebo Fergie - a v zásadě se jim přizpůsobil. Část své jedinečnosti si ponechal, naplnil s ní ale pole, které vzácní zúčastnění dobře znali.

S aktuální kolekcí "Orgy of the Damned", kterou si můžete pořídit i v našem shopu, se, po čtyřech poctivě hardrockových albech s Mylesem Kennedym za mikrofonem, obloukem vrací k tomuto konceptu. Jenže role se tentokrát obracejí a hvězdní hosté se přizpůsobují jeho záměrům. Bluesmany (a blueswomen) tak udělal například i z Briana Johnsona z AC/DC, coutry barda Chrise Stapletona, kmotra punku Iggyho Popa nebo Demi Lovato.

Slash desku sestavil ze skladeb, které nelze než označit za bluesové standardy. "Killing Floor", "Born Under The Bad Sign", "Crossroads" nebo "Hoochie Coochie Man" nahrál už x-krát opravdu kdekdo a pro milovníky a hráče blues patří do povinné výbavy v repertoáru.

Nádherně to lze poznat třeba právě z posledně jmenované písně, kterou asi nejvíce proslavil Muddy Waters a na "Orgy of the Damned" se v ní ke Slashovi přidal slovutný Billy F. Gibbons, kytarista ZZ Top. Ta lehkost, s jakou si oba muzikanti předávají kytarové licky a sóla, ležérnost, s jakou song nazpívali, je až nakažlivá. Podobnou výměnu energií lze zaznamenat i v čísle předcházejícím - v "Crossroads" si zahostoval Gary Clark Jr. a na nahrávku přinesl jakousi moderní eleganci.

Příjemně překvapuje Brian Johnson, kterého "Killing Floor" zavedla do nečekané hlasové polohy. A ještě mu k tomu zaduje na foukací harmoniku vokalista Aerosmith Steven Tyler. Mistrovskými kusy se blýskly dvě dámy. U Beth Hart a její "Stormy Monday" to asi nepřekvapí, tyhle procítěné písně jsou přesně její parketa, Slash vše navíc probarví vynikajícím kytarovým sólem. To Demi Lovato se na první dobrou jeví jako poněkud nečekaná volba. Nicméně energie, jakou nasytila spíše soulovou "Papa Was A Rolling Stone", strhává. Kytarista pak výsledek pomyslně dvakrát podtrhne svou přes wah-wah pedál prohnanou kytarou a společně umíchali song, který by se zaskvěl v nejedné sedmsedátkové filmové kriminálce spíše béčkového ražení.

Slabší, přesněji řečeno spíše méně výraznější, momenty si na nahrávce vybrala zejména zpěvačka Dorothy, která se s "Key To The Highway" trochu minula, či Paul Rodgers, jenž již zmíněnou klasiku "Under The Bad Sign" nedokázal úplně napustit potřebným drivem a jeho pěvecký part působí poněkud unaveně. Ledacos ale zachraňuje kytarista a skvadra výborných muzikantů kolem něj.

Že to jde, ukazují další dva veteráni z poněkud jiných žánrových vod. Chris Robinson, hlas southernrockových The Black Crowes, vypálí hned na úvod strhující verzi ne-bluesové "The Pusher" (původně Hoyt Axton, nejslavnější verzi nahráli Steppenwolf pro film "Bezstarostná jízda"). A Iggy Pop se vyloženě pěvecky rochní v na kost ohlodané aranži písně "Awful Dream". Na úplném konci desky se dočkáme jediného originálu, totiž Slashovy instrumentálky "Metal Chestnut", fajnové, ale bohužel poněkud zapomenutelné a výplňovité.

Slash si s "Orgy of the Damned" udělal radost a splnil sen. To se spolehlivě přenáší i na posluchače. Kytaristovu aktuální sólovku bychom mohli snadno označit za pouhou libůstku, vybočení z běžné diskografie. A přiznejme si, že ničím víc, z dlouhodobého hlediska, asi není.

Na druhou stranu ji kupředu pohání přesně ta energie a muzikantská radost, jež posledním dvěma albům s Mylesem Kennedym poněkud schází. Právě proto se ale může směle zařadit mezi to nejsilnější, co Slash pod svým jménem natočil. Nic tu neobjevuje, nežene se na hranu svých hráčských schopností, neztrácí ale charisma a dobře se baví. Někdy to na povedenou desku stačí.