V roce 2006 jsme sousednímu Slovensku mohli závidět koncert Black Eyed Peas, letos jsme ale my jediní ze střední a východní Evropy, kam tento popový fenomén dorazil v rámci turné k jejich poslední (a nejlepší) desce "The E.N.D.". Vyprodaná pražská O2 arena tak naživo viděla jednu z nejúspěšnějších skupin tohoto tisíceletí. Popově mainstreamovým mixem electra, dance, r'n'b a hip hopu se vyprofilovali fanoušci - publikum bylo velmi mladé. A hlavně velmi živé, o tom ovšem později.

Nedělní večer totiž napřed začala Cheryl Cole, při které se obecenstvo ještě příliš neprojevovalo. Anglická hvězda za známé hitparádové singly sklízela potlesk a jekot, při písních ale bylo publikum statické. Možná bylo zhypnotizované oblečkem Cheryl, který skvěle zvýrazňoval její ženské parametry. Kromě povinných "Fight For Love", "Parachute" a "3 Words" (kde jí will.i.am pomoci nepřispěchal) zařadila do dvacetiminutového setlistu i "Fireflies" od Owl City, tato krásně naivně zpívaná písnička však v jejím podání zněla až moc zrale.

Těsně po deváté se už na obrazovkách objevil známý zelený digitální obličej z coveru "The E.N.D.", který dost nesrozumitelně odvykládal intro. Možná to bylo jen umístěním novinářů (nejspodnější řada naproti pódia), ale někdy opravdu nešlo rozumět. Navíc byly reproduktory i obrazovky umístěny hodně vysoko, takže se bohužel dostavil špatný pocit, že zvuk šel odjinud, než odkud pocházel, a nešlo najednou sledovat projekci i pódium. Zatím jsme se ale nedostali tak daleko, že bychom si v rámci akreditace mohli u pořadatele vybrat místo. Samozřejmě bych bral stání u pódia, kde nejlépe vidíte a jste nejvíce vtažení do koncertu, takže si i nejvíce zapaříte.

A že se za dvě hodiny show Black Eyed Peas dalo zapařit, vždyť na jejich nespočet hitů tancujeme už celou dekádu. V setlistu vynechali pouze "Hey Mama", jinak jsme se dočkali všech pecek. Na začátek byly trefně zvoleny výborné "Let's Get It Started" a "Rock That Body", při které se kulisy-reproduktory najednou změnily v živé tanečníky. V "Meet Me Halfway" se will.i.am krátce proletěl v popruzích nad pódiem, hlavní vizuální pastvou ale byly krásné hvězdy a slunce na obří konstrukci stage, která celá fungovala jako LED stěna. Po krátké klavírní ukázce "Alive" přišlo "Don't Phunk With My Heart", které bylo pěkně zakončené na flétnu, jejíhož hráče ale vidět nebylo, celá živá kapela v horní části pódia byla totiž po většinu času zcela neosvětlená.

Nepěkný faktem byl tragický živý přednes will.i.ama. Zpívat tak špatně je kumšt! Ukázat se mohl při rapovém freestylu, kde nemusel falešně zpívat, obrovská kadence chrlení slov ve spojení se špatným zvukem měla ale opět jeden důsledek - nešlo rozumět. Teda, kromě té opakující se hlášky "I like the girls in Prague". Naštěstí si asi v jedné z několika přestávek dal kloktadlo a větší faux paux se už nekonala, přesto je jasné, že hlavní postava skupiny umí mikrofon sice srandovně držet, naživo do něj zpívat mu však už jde méně. Potěšila naopak Fergie, která sice měla dvě polohy - rap versus mocný zpěv -, borce však jasně zastínila.

Každý člen měl v show svou vlastní sólo část. Jako první přišel na řadu apl.de.ap, který do beatu "Calabrie" předvedl "Bebot" z alba "Monkey Business" a "Mare" z bonusového CD "The E.N.D." a před odchodem se pochlubil pěknou tanečně-breakdance-atletickou sestavou. Vystoupení Tabooa přineslo největší wow moment: "Rockin' To The Beat" totiž zazpíval na motorce jako z "Tronu", se kterou ve vzduchu plachtil po celé hale. Fergie sáhla po třech hitech ze sólovky "The Dutchess" "Fergalicious", "Glamorous" a "Big Girls Don't Cry", při kterém hala krásně sborově zpívala procítěný refrén.

Šéfík will.i.am si pak pro sebe nechal nejvíce času, oblečeného do skvělého robotického kostýmu jsem ho překřtil na auto-tune bota. O2 arenu dostal do varu mixováním songů, které produkoval, a největších hitů hudební historie. Slyšeli jsme úryvky "In The Ayer" (Flo Rida), "American Boy" (Estelle), "Thriller" (Michael Jackson), "Jump Around" (House Of Pain), "OMG" (Usher), "Song 2" (Blur), "Smells Like Teen Spirit" (Nirvana) nebo "Sweet Dreams" (Eurythmics) a dalších.

Přestávka před další částí show byla vyplněna puštěním videoklipu "I'm In The House" Stevea Aokiho s will.i.amem, pak jsme po čtyřiceti minutách viděli opět celou sestavu na pódiu společně. A návrat to byl šílený, při "Pump It" už jen málokdo vydržel na sedačkách a celá aréna tepala do milované/nesnášené vykrádačky známé písničky z "Pulp Fiction". Sekuriťáci se marně pokoušeli dostávat tančící lidi ze schodů, ti se tam okamžitě vraceli zpět: "The Energy Never Dies"! "Don't Lie" bylo na projekci šikovně znázorněno jako semafor (v USA mají text "Don't Walk"), ikonické otazníky pak svítily při "Where Is The Love?".

Po tomto průlomovém hitu z alba "Elephunk" si BEP vyžádali vyřvání přídavku. Nikoho k tomu nemuseli dvakrát pobízet, mladí Češi udělali pořádný bordel a po medley "Party All The Time" a "Showdown" (odkud pochází i trefný text "The most powerful force on the planet is the energy of the youth") přišlo očekávané vyvrcholení v podobě dvou nejúspěšnějích singlů. Při "Boom Boom Pow" všem z basů vlály vlasy, ta pravá masová radost ale přišla až s "I Gotta Feeling". Takto pařící halu jsem ještě nezažil. Však také není nic lepšího, než nadšeně tančit do padajících konfet a zpívat "I gotta feeling that tonight's gonna be a good night"!