Vzpomínáte na pohádku? Kdyby měla pokračování, bylo by smutné: princ David po nešťastném kousnutí štěnětem Kubou stále čeká na tu pravou lásku. Ta pořád nepřišla, zato je na světě nová deska. A protože jedině čistá láska může zlomit věštbu tří sudiček a přinést skvělou nahrávku, je jasné, že kvalitativně je "Signed Sealed Delivered" hluboko, hluboko...

Craig David se na svém pátém studiovém albu rozhodl ukázat svou oblibu motownské éry, a tak je jedenáct písní z tuctu coververzemi klasických hitů, ovšem "v nových tanečních aranžích, i když soulový nádech skladbám zůstal." Co to znamená? To, že pamětníci a ti, co v tom fičí, skladby budou znát, a můžou si tak udělat názor hned. Ti později narození a ti ostatní buď můžou googlovat, torrentovat a rapidshareovat a srovnávat, anebo prostě jen poslouchat a vnímat. Vnímat fakt, že ony taneční aranže jsou prostě nuda.

Zapomeňte na Craiga Davida jako dravého talentovaného a fešného zpěváka, který určoval trendy. Časy 2-stepu jsou deset let od "Rewind" pryč, Craig David nám tak zvláštně oškliví a hudebně se konzervuje v konzervativnosti, která je moderní jen tak nějak naoko. Pohádka nepohádka, to, že by tenhle Brit natočil opravdu dobré album, se už zřejmě nestane.

Není to disco, není to electro, není to pop, není to ani retro soul, kterým třeba obluzovala Amy Winehouse a který by třeba i Davidovi mohl slušet. "Signed Sealed Delivered" je podivně beztvará a bezduchá nahrávka, které - na rozdíl od Motownu a vzhledem ke koncepci zcela paradoxně - chybí to hlavní: soul, tedy duše.