Půl devátý a pasáž Lucerna od Vodičkový už je podezřele narvaná. Ostatně jako vždycky, když přijede někdo, komu se povede Music Bar vyprodat. Nic, rychle se vyhnout a zapadnout ještě do přilehlé hospody na véču. Energie je na takovýhle koncerty potřeba. Kilo kuřecích křidýlek by ji mělo zajistit i přesto, že je to nezdravý a vlastně ani ne nějak zvlášť dobrý. Ale nezdravý to dneska bude asi až do půlnoci, takže co. Dunění basů dává jasně najevo, že vedle už se začíná něco dít. Rychle tam! Podej mi bundu. Rychle. Brzda. Servírka je kráva. Si jako myslí, že když jí podáváme čtyři kila, tak že se jen tak otočí na nevkusným podpatku a nechá si šest pětek dýško?! Intermezzo na baru z principu: vrať to pade! Její kroucení hlavou = náš nechápavý smích.

Do šatny si nic nedávej, to je na hodinu, až pak. Proč má vždycky každý tendenci říkat věty typu: "Docela narváno, co?" Všichni jsme věděli, že bude "sold out", ale stejně jsme se do jednoho několikrát podivili. Na pódiu bují život. Rara Avis jsou zase o level dál, než byly všechny ty kytarovky zhruba před pěti lety. Parádní zvuk, sebevědomý projev a písničky, kterým nechybí invence. Teoreticky se jednou musí stát, že se nějaká kapela urve a konečně se prokope ven. Dál než do Valmezu samozřejmě. Klidně to mohou být právě Rara Avis. Objevili se zčistajasna a působí profesionálně.

"Ježiš, tady je lidí, ty jo..." A co teprv těch pražských indie celebrit! Kay, Mejla, Šmity, Andrzej, hOráček atd. Jsou tady suverénně nejstarší a tomu se smějem', i když jsme tady po nich ti druzí nejstarší... Ou! Tak to bylo rychlý. "Start the fires / Let the world know they're invited / I will fight it / And I will never be defeated!" Začátek jak z manuálu. Nikoliv z KLF manuálu, jak se dostat na vrchol hitparády, tohle je jako z manuálu, jak se dostat rychle do pekla. Začíná diskotéka. Vzduchem létají ruce, Music Bar se jako totálně rozbouřený rybník vlní ze strany na stranu. Teploměr letí nahoru jen o málo pomaleji, než prázdné kelímky od piva.

"Djekuěm Praho," křičí Billy od mikrofonu a dostane klasickou odpověď: "uuuááááá". "Oh Yeah" a první stage diving. Iggy Pop by měl radost, jak se jeho symbol absolutního koncertního řádění znovu dostal do popředí zájmu. Z kotle vychází první odpadlíci. Ještě předtím, než vyšli, si ale nejspíš zaskočili do backstage pod sprchu, protože jsou všichni úplně mokří. Ale to by tolik nesmrděli. Mají esence hadru na podlahu. Kolem prostoru u baru je stále dýchatelno, ale pod pódiem je snad šedesát stupňů. Nápis před Music Barem, který hlásí "Prostor klimatizován", se rozpíjí hanbou. Pojďme se podívat na balkon. Vidělas tu holku na zemi? Buď byla úplně vyčerpaná, nebo si dala dvě piva a je jí blbě. Viděls toho kluka? Měl v puse zvratky a běžel na záchod. Smích! Věkový průměr sedmnáct má zkrátka svá úskalí. Na balkoně je neprůhledná hradba. Přesto se dá najít střílna pět krát pět centimentrů a spatřit ten mejdan dole. "Takovejch lidí!"

Stejně jsou naživo ti The Subways jako kříženec Nirvany a The Offspring. Zní to infantilně, ale nakonec je v tom víc faktorů. Třeba Charlotte, která odpoledne při rozhovoru (již brzy na musicserveru!) působila jako usměvavá Včelka Mája v převleku Ivety Bartošové a teď tam lítá jak utržená ze řetězu, co do basy buší, jak hluchej do vrat. Další věc: Vypadají na pódiu strašně cool. Ztělesňují všechnu tu středoškolskou revoltu a svobodu. Je jednoduché pochopit, proč jsou modlou. Stačí se podívat.

Přirozeně i jejich repertoár je hodně povedený a má na to, jenže o repertoár jde doma z cédéčka. Tady a teď je to o energii. Když Billy vyzve klub k rytmickému tleskání, dostane les rukou. Pokud chce slyšet zpěv, tak se opravdu ozve chorál všech, chápete to? Ne? The Subways zpívají anglicky! A to se obyčejně opravdu nestává, že bysme slyšeli davový zpěv anglických textů. A správně. Medku, ty vole, slyšíš to? Tohle, na rozdíl od tebe, je budoucnost tohoto národa.

Bedňáci chodí občas kropit první řady. Tam to fakt musí být o kolaps. Hodně rychle každému došlo, proč jejich set trvá jen sedmdesát minut, a přesto se ho lze přejíst. Ještě cítím dip z křidýlek a už je konec. Tedy skoro, ještě nastává čas pro výbuch rozbušky. "Be my, be my, be my little rock and roll queen..." Závěr odzbrojující, stoprocentní a neuvěřitelně sugestivní. Končilo se vševystihující a krásnou slokou. Tohle, vážení a milí čtenáři, totiž říká naprosto vše: "You are the sun / You are the only one / You are so cool / It's all so rock and roll."

Stojíme na schodech a dav zasažen monday night fever kašle na globální oteplování a vesele roztápí Prahu. "Takovejch lidí, jak se tam vůbec vešli?!" Všichni jsou totále. O kilo lehčí, o zážitek bohatší a o den starší. Ještě pár set dnů a dost možná na to budou vzpomínat jako na své rockové mládí.