Koncert Tokio Hotel začal poněkud nešťastně. Vše mělo odstartovat zhruba v šest hodin, ale ve zmíněný čas zůstávaly vchody Tesla Areny neprodyšně zavřené a dle sdělení pořadatelů se neměly otevřít dříve jak v sedm hodin. Asi většina dospělých musela v tu chvíli litovat nejen toho, že si zvolili trávit čas takto, ale především těch několik tisíc mladých slečen, které se pro kapelu náležitě vyparádily, a běhaly tak za deště, místy přecházející ve sněžení, kolem haly jen v sukních nebo šortkách.

A cože se tedy stalo? Kdo nadával na špatnou organizaci, vztekal se na špatném hrobě. Tokio Hotel hráli den předtím v polské Lodži a cestou se zasekly kamióny s technikou, takže poslední dva navážely části pódia ještě ve čtyři hodiny. Asi nejvíce tím trpěli rodiče, kteří museli na své ratolesti čekat o nějaký čas před halou déle, a pak taky původně plánovaná předkapela Airfare, která si díky tomu pochopitelně nezahrála. Teprve kolem deváté hodiny večerní, tři hodiny po plánovaném začátku, světla v hale potemněla a za řevu několika tisíc dívčích hrdel se rozjela velmi propracovaná show, které bylo za daných okolností až možná škoda.

Proč škoda? Představte si plochu Tesla Areny rozdělenou zhruba na třetiny. První zabíralo pódium dimenzované spíše pro O2 Arenu, druhá třetina byla koncipovaná jako stání u pódia a zbytek patřil obyčejnému stání. Ona střední část byla ještě zaplněná jakžtakž, ale zadní sektor doslova zel prázdnotou. Když napíši, že tam stály dvě řady, bude to ještě přehnané tvrzení. Nejinak tomu bylo v případě ochozů. Odhadem mohlo být v hale tak pět tisíc návštěvníků a proti nim stála výprava minimálně pro čtyřnásobek. A to se dokonce do Tesly nevměstnala celá. Díky malé světlé výšce přišla dominanta scény - obří kovové vejce - o svoji vrchní část.

Po krátkém intru, kdy na scénu naběhli kytaristi skupiny a plynule navázali úvodní "Komm", se ona půlka vejce rozevřela, odhalila frontmana Billa Kaulitze a na doposud skryté konstrukci, která během večera fungovala jako výtah, i bubeníka Gustava Schäfera. Obrovské pódium bylo koncipované jako jakási technicistní divadelní scéna o několika úrovních s velkou promítací stěnou jako pozadím a především nabušeným světelným parkem, který dokázal vytvořit takové efekty, za jaké by se nemuseli stydět i slavnější kolegové. Během koncertu se nad pódiem rozzářily ještě o něco menší promítací plochy, zaplály ohně (při přídavcích dokonce hořel i klavír), objevila se motorka a nechyběly ani finálové konfety. Celé vystoupení pak bylo rozdrobeno několika intermezzy.

Otázkou je, do jaké míry si to užila ta lavina holčiček a slečen, která nemohla spustit oči především z Billa Kaulitze. Zatímco zbytek kapely byl v podstatě úplně normální, jeho zjev byl další dominantou koncertu. Vypadal ještě divněji než kdykoli předtím. Opustil stylizaci Briana Molka z Placebo a nahodil outfit někde na pomezí Michaela Jacksona a Prince v jejich nejbizarnějších dobách v kombinaci s kostýmy z nějaké sci-fi. Na hlavě měl jakési vyčesané nagelované afro a na anorektickém těle navlečenou těsnou kombinézu, navíc v různých fázích koncertu obohacenou o nejrůznější efekty včetně světelných diodových křídel.

Koncert jako takový navázal na ten předchozí a co bylo velmi důležité a pozitivní - Praha byla jedním z mála neněmeckých měst, kde kapela odehrála německou verzi setlistu. Vyslyšela tak prosby svých fanynek, které přezpívaly s Tokio Hotel podstatnou část koncertu. Díky několika písničkám v angličtině musel i nezávislý posluchač konstatovat, že s tímto měkkým jazykem se ztrácí jeden z podstatných rysů této skupiny z Magdeburku. A stejně jako na minulém koncertě ani tentokrát Kaulitz a spol. nevynechali krátký akustický set.

Velkým překvapením byl setlist jako takový. Opíral se totiž takřka bezezbytku o poslední desku "Humanoid", ale nejen o standardní verzi, ale i o deluxe edici, takže jen obyčejný příznivec (byl-li tam vůbec nějaký) mohl slyšet některé písničky úplně poprvé. Na posledním CD kapela přešlapuje mezi předešlou tvorbou a odkazem německých elektronických kapel přelomu osmdesátých a devadesátých let, což se podepsalo i na koncertu, kde se místy kytaristé vzdali svých původních nástrojů a naopak zasedli za syntezátory. Z předchozích dvou desek naopak zazněly pouze fragmenty a asi nejodvážnějším a nejtroufalejším činem bylo ignorování velkého hitu "Schrei".

Na rovinu se přiznám, že když jsem odcházel z koncertu, ani jsem nějak moc nelitoval oněch několika strávených hodin. Tokio Hotel prostě dospívají a s nimi i jejich hudba. Dala se poslouchat už před třemi lety a letos tomu nebylo jinak. Samozřejmě žádný echt hudební zážitek to nebyl, ale to tihle Němci bohatě doháněli opravdu propracovanou show, kde bylo nápadů na několik dalších koncertů. Je jen otázkou, zda je dobře nebo špatně to, že tak jak dozrává kapela, nedozrává i její publikum. Onen frenetický řev fanynek mi bude znít v uších ještě nějakou dobu.