Kytarista Matty McLoughlin a zpěvák Matt Lamkin si nemohli pro nově založenou kapelu vybrat kontroverznější název než The Muslims. Nepřekvapí, že kvůli atmosféře, kterou ve společnosti zanechaly útoky z 11. září 2001, na sebe nenechaly problémy dlouho čekat. Média - a s nimi veřejnost - označovala od počátku, tedy od roku 2007, skupinu za rasistickou, v lepším případě pak jen za ignorantskou. Hudebníci přitom vlnu agrese, a jak oni říkají nepochopení, dodnes nechápou: "Útočili na nás všichni včetně našich fanoušků. Pro nás to nebylo špatné slovo. Brali jsme, že je to něco jako The Silver Jews nebo Frank Black And The Catholics."

Jelikož tlak byl opravdu velký a duo tvrdilo, že jméno pro něj vlastně nic neznamená, rozhodli se přejmenovat na The Soft Pack."To jméno jsme zvolili, protože je neutrální. Nic neznamená," řekl ke změně Matty McLoughlin.

I špatná reklama je ale reklama, a tak celá aféra nakonec přispěla ke zviditelnění. Matty a Matt, původně rozvážeči pizzy, se proto rozhodli opustit San Diego a přestěhovali se do Los Angeles. Krátce na to v roce 2009 vyšlo kapele desetipísňové EP, které s humorem sobě vlastním nazvali "The Muslims". Na této nahrávce se ještě podíleli pouze Lamkin s McCloughinem, teprve loni se k nim připojili basák David Lantzman a bubeník Brian Hill.

Stylem se skupina podobá The Strokes. Oni sami ovšem toto přirovnání nechápou a radši se vidí pod vlivem The Velvet Underground a The Replacements. Na druhou stranu Matty McLoughlin v rozhovoru pro server Virgin.com přiznal, že kdyby se na něj jeho zubař obrátil s dotazem, jak vlastní zní, asi by mu řekl, že jako The Strokes. Prostě rocková hudba a čisté kytary.

Díky účasti The Soft Pack na CMJ Music Marathon (festival pro mladé hudebníky, který se koná každý rok v New Yorku) se o kapele začalo hodně psát. Ve Státech se jim dostalo pozornosti jak v prestižním deníku New York Times, tak v magazínu Rolling Stone, v Británii si jich všimli vlivné časopisy NME a Q. Stali se zkrátka jednou z nejžádanějších formací roku 2009. Když se pak novináři Mattyho ptali, proč jsou úspěšní, odpověděl: "Myslím, že je to tím, že hraji na kytaru jako třináctiletý kluk, který masturbuje pět minut před příjezdem školního autobusu."

Jako koncertní support si je mimo jiné vybrali Bloc Party, Franz Ferdinand nebo francouzští Phoenix, zahráli si i na loňském Glastonbury. Jejich debutové bezejmenné album vyšlo 2. února u amerického nezávislého labelu Kemado Records a vypadá to, že o teto kalifornské čtyřce hodně uslyšíme i letos. Oni ale zůstávají nohama na zemi. "Jediné, co nás teď zajímá, je dělat dobré nahrávky a koncertovat. Nejsme zase tak dobří, ale snažíme se do naší hudby dávat upřímnost. Když to nevyjde, tak možná všichni skončíme zpátky v pizzerii," dí Matty McLoughlin.