Něco kolem půl sedmé večerní, Velký sál pražské Lucerny, velké pódium a na něm obří nasvícený nápis EWA. Lidský potěr se tu vzájemně proplétá s dospělými, náctiletými, lidmi středního věku a několika dříve narozenými. Plocha je zaplněna tak z půlky, ale ochozy jsou doslova obsypány ve všech patrech. Sál se propadne do tmy, ozývají se houseové rytmy intra ve stylu "Matrixu" a za pištění dětí se na pódium řítí cosi v červené paruce, v brýlích a la angorská masařka a růžovo-kožené kombinaci. Bláznivé vzezření, nemyslíte?

Tak to byla Ewa Farna na začátku svého koncertu, se kterým jsem vstoupil po druhé do stejné řeky, ačkoli známé přísloví tvrdí opak. Před dvěma roky jsem při křtu její desky od koncertu nic nečekal a nakonec jsem odcházel téměř očarovaný. Letos tomu bylo stejně, jen důvodem malého očekávání už nebyla samotná Ewa, ale především její poslední počin "Virtuální", který se moc nepovedl. Naštěstí naživo písničky z něj předvedla v daleko lepším světle.

Novinka totiž tvořila páteř koncertu a v konečném účtování zazněla úplně celá, zatímco hity z prvních dvou nahrávek byly pouze jakýmsi doplňkem. Například čtveřici písniček z debutu odehrála pouze v megamixu. Určitě by se dalo dál rozebírat, co zpívala a co nezpívala, nicméně to každý vidí z přiloženého setlistu. Stejně tak by šlo vyčíslit, kolikrát se převlékla, ale to také není důležité.

Už před dvěma roky jsem obdivoval, jak dospěle v Lucerna Music Baru působila. Nyní je o dva roky starší, několik desítek koncertů zkušenější a na jejím projevu to bylo setsakra znát; ve všech ohledech. Na pódiu vypadala, jako by se na něm snad narodila - přirozené prostředí. Zjevně i chápala, že dnes už nestačí si jen stoupnout za mikrofon a zpívat. Je třeba přihodit něco navíc a leckdy stačí drobnosti - v jejím případě výborná světla, víceúrovňové pódium, zmíněné převleky, jeden obraz, respektive jeho rám, trošku pyrotechniky, konfety nebo třeba projekce na malém plátně nad scénou. Ale nebojte, ani tyto vizuální efekty nejsou tím, co mě očarovalo. Spíš jen dokreslily její neuvěřitelný zpěv.

Ten se přitom tak těžko popisuje slovy. Byl zkrátka fantastický a excelentní zároveň. Když se do toho Ewa Farna opřela opravdu naplno, přestával jsem jí věřit její věk. V tu chvíli jsem nevnímal doprovodnou kapelu a soustředil se pouze na ni. Obdivoval jsem tu jistotu v kombinaci s neskutečnou energií, kterou do zpěvu dává, a částečně i "troufalost", kdy ji snad žádný tón, žádná poloha nejsou svaté. Byly chvíle, kdy jsem se přistihl při myšlenkách, že její rockový feeling je pro takhle mladé publikum snad i škoda. Toto zkrátka žádný manažer nenažene, to musí mít tahle malá, respektive velká čarodějka jednoduše v sobě.

Dnes už je téměř jisté, že z Ewy Farné nám tu roste zpěvačka světového formátu. Můžete o tom vést debaty, můžete s tím nesouhlasit, ale do chvíle, dokud nenavštívíte její koncert, je to to jediné, co s tím můžete dělat. Nad způsobem, jakým tahle holka dokáže zpívat a koncertovat v šestnácti, totiž zůstává rozum stát a bude velmi vzrušující sledovat, kam se posune za další dva roky. Třeba pak uvěříme i my, že její úspěchy u našich sousedů nejsou vůbec dílem někoho za ní, ale především talentu samotné Ewy.